Zpět na články10. 8. 15Šumavský pohár
A neb neplánovaná návštěva.
Na Šumavě je krásně, takže plánujeme, po skončení dvojzavodu KPŽ, zůstat. Většina odjíždí do Tábora na nedělní BC. Jsme přemlouvání, ať jedeme taky, ale mě BC vůbec neláká (další 2 závody... spíše dlouhé... myslím, že na to mají děti čas) a tak si chceme v neděli udělat soukromou fitku. Těsně před odjezdem sahá Jirka Vrabců do auta a podává nám propozice Šumavského poháru, se slovy: "Je to odsud 25 km..." a potutelně se usmívá.
Vojta i Lucka chtějí závodit a já jsem popravdě řečeno zvědav, jak to dělají jinde. Třeba se tam něčemu přiučíme a uvidíme něco, co bychom mohli použít u nás na Medvědovi.
Objíždímě trať. Zjištění první: Trať je velmi náročná! Převýšením i technikou sjezdů. Celou naši "juniorskou" trať by na Šumavě jeli děti 7-8 let!
Vojta jel 2x ještě o kousek větší okruh, srovnatelný s dospěláckým na Bikových útercích v Chotěboři (příkré kamenné sjezdy, 60 m převýšení/okruh), Lucka se mohla těšit na 3 porce emocí.
Dvě tréninkové rundy napověděly, že kompletní sestavy domácích týmů Lyko klub Prachatice i "spořitelňátka" ze sportovního gymnázia z Vimperka bude těžké porazit.
První startuje Vojta. Bude mu devět let, "takže pojede v U11" odpovídá pořadatel (trochu nechápu proč ne U9) "ok" odpovídám "snad se nebude pan Klicpera zlobit." (na svazovém webu jsem to nedohledal, ale pravděpodobně to mají Šumaváci od Němců převzaté správně. Ročníky souhlasí.)
10 kluků na startu. Domácí vyráží jako by měl být po 500 m cíl. Do stoupání alá náš technický výjezd najíždí šestý. Cesta úzká, ale pomalu se prokousává vpřed. Při nájezdu do 2. kola už předjíždí třetího a s vypětím všech sil se dotahuje na druhého německy mluvícího Kinder-a. Tatínek ho, ale tlačí a na horizontu odstrkuje tak, že Vojta rezignuje. V závěru ještě čtvrtý vystrkuje drápky, ale kluk ví, jak má jet závěrečnou rock garden, aby to udržel.
Děvčata 12-13 let jedou, stejně jako u mladších kat., společně se stejně starými kluky. Lůca nemá vyjeté body, takže startuje zezadu. Do terénu najíždí třetí od konce a to se jí vůbec nelíbí. Všech pět soupeřek je před ní a být tam sázková kancelář, vsadil bych spíš na to, že bude mimo pódium.
Naše slečna, ale dnes ráno vylezla z alkovny tou správnou nohou a jede jako Jára v Londýně. Škoda, že takhle nejela včera na KPŽ (brala by stříbro a ne bramboru). Přiznávám, že tohle se nepovedlo a rozhodně toto není plánovaný nedělní kondiční trénink, ale spíš extrémní race (180 m převýšení na 6 km) s generální zkouškou psychické odolnosti. Holku na třetím fleku, která jí přiváděla k šílenství nakonec předjela a pokračuje v krasojízdě. V závěrečném kole dojíždí domácí děvče. Do kopce je zakousnutá do řídítek (takhle jsem jí nikdy neviděl) a drží se tak-tak. Do posledního sjezdu najíždí za ní, ale je viditelně brzděna. Volám, ať to zkusí. Útok! Na singlu bok po boku. Kdo z koho! Ještě 10 m pak ostře vlevo. Kdo sáhne první na brzdy bude třetí. Adrenalin by se dál krájet a mě v tom pařáku běhá mráz po zádech. Lůco, gratulace ke stříbru.
V cíli za Luckou přišel tatínek právě předjeté soupeřky a ptal se, jestli jela (jeho dcera) čistě a fair play!!! Chválí obě za pěkný závod.
Oba jsou spokojeni a potvrzují můj odhad, že by odpoledne - podruhé závodit nechtěli.
Koho zajímají ceny, tak při vší skromnosti jsme na tom s Medvědem, nesrovnatelně líp. Startovné máme poloviční a ceny pro u nás pátého si na Šumavě dělí všichni tři.
Co říci na zkušenost ze světa závěrem? Snad jediné:Ták milé děti, nebojte, tratě na Holickém medvědovi přepracujeme. :-)
