Zpět na články12. 12. 16Sudety, tři měsíce poté :)
Sudety 2016
Už nikdy to nepojedu !!.... Téměř tři měsíce uplynuly od letošních Sudet a já všem co se ptají stále dokola odpovídám "Už to nikdy nepojedu. Více než dva měsíce jsem se
kolu vyhýbal, hledal důvody proč nemůžu vyrazit na švih, proč nejedu na trénink....
Letošní Sudety byly totiž peklo. Ne snad že by byly těžší než jindy, že by počasí bylo horší než jindy, nebo snad že by byla těžší konkurence. Celý rok jsem se vlastně na ně těšil, plánoval, v duchu taktizoval a možná o to horší následky mělo to, jak pro mě dopadly.
Start byl ještě dobrý, první kilometry snad i docela rychlé. Možná ve snaze dojet Jirku Hendrycha jsem ale svoje tempo moc neodhadnul... Vlastně vůbec jsem ho neodhadnul. První krize přišla už na padesátém kilometru. A nebyla to jen tak nějaká slabost, která občas při závodě přijde. Byl to ten nejhorší stav, jaký jsem kdy na kole zažil. Už po 50-ti kilometrech, po těch lehčích 50-ti kilometrech jsem z minuty na minutu umřel. Bez varování, bez příznaků.... Jeden kilometr jsem jel a další prostě už ne...
Nebyl jsem schopný se za nikoho pověsit, tělo vůbec nefungovalo a co bylo ještě horší, mě se prostě nechtělo. Vůbec mi nevadilo, že mě desítky závodníků předjíždějí. Holky, baťůžkáři, babka s nůší na zádech. Všichni šli přeze mě a mě to bylo uplně jedno. Chtěl jsem jen, aby to mučení a trápení už skončilo..
Ani nevím proč a jak jsem těch zbylých 60km dojel. Celou cestu do cíle jsem si opakoval "UŽ nikdy mě tady nikdo neuvidí". Ani průjezd cílem nepřinesl nic. Žádné uspokojení ze sebe jako dřív, žádná hrdost za dokončení, nic. Jen obrovská únava a věta v hlavě "Už nikdy to nepojedu..!"
Po téměř dvou měsících jsem zas vyrazil na švih. Přiznám se že jsem po takové době pociťoval i něco jako trému. Jako když jsem si udělal v patnácti řidičák a poprvé sám vyrazil na silnici.:). A bylo to zvláštní a jiné než v minulých týdnech. Já jsem se totiž těšil !!. Vyrazil jsem jen tak bez tachometru a tepáku do lesa. Bylo to podzimně mokré a syrové, na zemi usmekaná vrstva listí, co bylo ještě před pár týdny na teď už nahatých stromech.
Bláto a voda mi stříkala do obličeje, zadní proklínaná Scylla prokluzovala kde mohla, a já, i když jsem v každém stoupání cítil bolest, když se týdny zanedbávané svaly na nohou zaplavují laktátem dřív než by měly a srdce chce vyrazit díru do hrudníku, najednou věděl, že to zase půjde. Věděl jsem, že se těším na ty hodiny strávené na kole, na pády, prohry a třeba i občasné výhry.Těším na tu pálčivou bolest v nohou, když se se soupeřem kolo na kolo ženete do cíle a na ten pocit, když jste tam dřív než on. A i když ne, je to jedno.
A co je ještě lepší, těším se na další Sudety. Poučen z minulých proher, trochu s obavami, ale vím, že budu zase mezi prvními přihlášenými. Jsem si jistý, že je nikdy nevyhraju, ale o to nejde. Není to jen o závodění a vítěství. Těch zase tolik není, aby člověk jezdil jen pro ně... Na své vyjížďce jsem potkal jediného člověka, cyklistu. Projeli jsme kolem sebe a letmo se pozdravili. Ač jsem spíš cyklista samotář, byl jsem v tu chvíli hrdý na to že se svými čtyřmi křížky patřím do téhle komumity. Komunity bláznů, kterým nevadí mrznout
hodiny v sedle, pařit se ve 30ti stupňích snebo se právě účastnit bláznovství jako jsou třeba Sudety. Jsem pyšný, že patřím k naší komunitě
Přeji Vám přátelé hezké Vánoce a do Nového roku spoustu šťastných kilometrů na kole.
Noigi
