Letošní počasí bylo pamětníky přirovnáváno k ročníku 2001, který patří k dosud nejtěžším v 25ti leté historii. A my byli u toho!
Píše se rok 2018. S Luckou úspěšně dokončujeme 60tku. V cíli je nadšená, ale také zklamaná, že ty nejtěžší pasáže jsou až na 115tce. No, možná tím do mé hlavy právě zasadila semínko, že se příští rok vrátíme a pojedeme dlouhou.
Lucky výkonnost stoupá, moje s věkem klesá. Už jí prakticky neujedu, takže mám-li jet s ní, moc času nemáme.
Je rozhodnuto! Přihlášku odesíláme mezi prvními.
Rozjíždíme velké přípravy. Vše směřujeme k první zářijové sobotě.
.
Společně s námi jsou do Teplic nad Metují přihlášeni také Noigi, Standa, loni výborně jedoucí Filip a živoucí legenda našeho klubu Tondřik, který po dlouhých letech, plánuje oprášit svou 26“.
Ve druhé vlně stojíme spolu s Luckou (st.č. 149). Z ostatních čísel máme srandu a chceme jet jako s modrými majáky. 150 Jirka, 155 Martin a se 156kou Filip. Hasiče, doktora a měšťáka bohužel nedoplňují Noigi ani Standa.
Je odstartováno. Do svého Garmina jsem si stáhl svůj čtyři roky starý záznam o výkonu 7:03 hod a zapnul Závodit v aktivitě, takže doslova on-line mohu sledovat, jestli jedeme tempo na šílený cíl 7 hodin nebo ne. Do prvního kopce, práskám bičem co můžu, ale Lucka nic. Volí volnější tempo (asi tuší, že dnes to bude dlouhý den) :). Filip letos nešlapal k moři a zpět a tak se k nám moudře přidává. V Martinovi se naopak probudilo srdce závoďáka, založil a dere se vpřed. „Ono ho to po dvou třech hodinách přejde.“ říkáme si.
Úvodní třicítka je po širokých cestách, kde se to dá valit. Teda myslím za sucha. Celou noc pršelo, kaluží přibývá a bláta taky. V plánovaném tempu ztrácíme vteřinu po vteřině. V nově vybudovaném trailu před Adršpachem bere můj plán: honit čas definitivně za své.
Spokojeně ukusujeme kilometr za kilometrem i něco z našich potravinových zásob, když v tom Filip hlásí defekt. V nevinném sjezdíku chytil kámen, tak nešikovně, že mu praskl karbonový ráfek. Jsme na 20. km, vypadá to na větší opravu a tak ho opouštíme.
Na 35. km máme plánované první setkání s naší asistencí. Jsme v pohodě. Dostáváme informaci, že na Martina ztrácíme 4 minuty. Sjezd, výjezd. Betonový kanálek nahrazuje nově vybudovaný singl. Zatím co našim promočeným asistentům stačí přejít silnici, my se na Honský pas vracíme po těžkých 5 km. Velkým překvapením je setkání s Martinem, který si stěžuje na stav špalíků u svých Véček a snaží se něco vymyslet. Brzdové páčky má skoro na řídítkách a rezervní špalky nemá, amatééér. Ještě to kousek zkouší, ale kolem padesátého kilometru musí přijmout skutečnost, že tentokrát do Teplic nedojede.
My jedeme dál. Z trati si pamatuji jen déšť, bláto, déšť a vyhlášené sjezdy. Václava i Vodní zámky si užíváme. Luxusní jsou nové sekce v Polsku, které opět vrací Sudetům punc náročnosti. Hvězda je tak rozdupaná, že jinak než po svých to nejde.
Velkou psychickou podporou je pro nás naše asistence, která na nás, mokrá a zmrzlá, trpělivě čeká na domluvených místech. Přestože u nich skoro nezastavujeme, přítomnost zbytku rodiny nás neskutečně nabíjí do dalších kilometrů.
Od Vodních zámků se naháníme s jednou slečnou v růžovém dresu. Lůca je výrazně rychlejší na mokrých kamenech, soupeřka naopak výrazně rychlejší, když se sklon otočí. V pořadí se střídáme několikrát. Díky, již zmíněné naší podpoře, prakticky nestavíme na občerstvovačkách a to zřejmě rozhoduje. Kolem devadesátého kilometru máme nedohnatelný náskok.
Poslední občerstvovačku míjíme bez zastavení. Musíme. Před námi je poslední kopec a zastavit stroj by mohlo znamenat, že už ho neroztočíme. Zatuhl by. Hlavně ta část mezi řidítky a sedlem. Vidina blízkého cíle (8 km) zesiluje. Drápu se pomalu nahoru, Lucka skoro stejnou rychlostí tlačí. Ohlížím se, jak jí to jde a v tom vidím závodnici v růžovém. Ztrácí jen nějakých 70 m. Jede výborně. S každým šlápnutím se k nám přibližuje. Hecuji Lucku, aby naskočila, že to zkusíme udržet. Nemůže, tlačí dál. Po pár metrech přeci jen naskakuje. Rozjíždíme to po rovině. Lepkavé polní bláto vyžaduje pořádný tlak do pedálů. Bolesti mých zad dosahují maxima. Pronásledovatelce jsme výrazně odskočili. Lucku získaný náskok zjevně nakopává a tak ji se slovy: „Já mám hotovo. Teď už musíš sama.“ posílám dopředu.
Sjezd do Teplic je už jen formalita. Do cílové rovinky vjíždím o 2,5 min později než dcerka. Společný dojezd by byl jistě elegantnější, ale při katastrofálním stavu mých zad, za který by mě masérka Verča určitě nepochválila, by to bylo zbytečné plýtvání lucčiným časem.
Když jsem jel v roce 1998 Sudety poprvé, tak nesly v názvu „Cannondale“. Byly těžké, pršelo a já se trápil osm a tři čtvrtě hodiny. Do loňska byl hlavním sponzorem Specialized a byť to s tím vůbec nesouvisí, připadala mě trať jako delší KPŽko. Sucho, 29“ky… , ale že bych se zlepšil na 7:03… no nevím. Takové zlepšení by mě mělo těšit, ale opak byl pravdou – taková „dlouhá“ mě už nelákala. Letos parta kolem Tomáše Čady neskutečně zamakala. Nové pasáže jsou výborné! V názvu Rallye Sudety chyběl výrobce kol, ale já jsem si po skoro devíti hodinách trápení, opět připadal jako na nezapomenutelných Cannondale. Zatím co Lucka je v pohodě a s úsměvem si vychutnává pódium za 5. místo v ženách a později za 3. v kategorii, já jsem dobitý jako tenkrát.
Všechno mě bolí, ale už teď mám chuť se vrátit.
