„Sudety, Sudety, Sudety!“ Myslím, že na nic jiného jsem prakticky celý poslední týden nemyslel. Pocity lehkého těšení se se střídají při vzpomínce na loňský ročník se stavy až panického strachu a mrazení. Letos tyhle změny ale nemám s kým sdílet, jelikož z oddílu kromě Kuby nikdo odvahu nenašel. Takže v tom jsem sám. Jen občasnými chaty s Alešem nebo Kubou se pořád ujišťuju „že to bude dobrý“.
Do Teplic přijíždíme v pátek až dlouho odpoledne. V sousedním penzionu je nějaká svatba. Přemýšlím, zda se nevmísit mezi svatebčany jako "strýček Karlos z matčiny strany" a nepřipojit se k probíhají oslavě. Nakonec zvítězil pud sebezáchovy a se slovy "na fernet to zejtra nepojede" odjíždíme do 6 km vzdálených Teplic na registraci. Dávám si i dvě pivka, aby se mi lépe spalo a po návratu a malé přípravě kola ulehám. Usínám poměrně brzo, ale po 20 min jsem zas vzhůru. Musíš usnout, musíš usnout, říkám si. Ale čím víc se snažím, tím víc to nejde. Bolí mě oči, jak se je snažím udržet zavřené. Počítám... Nejdřív tepy, to doma zabírá, pak jen tak od nuly do sta. Zkouším i abecedu... Nic. Aleš vedle chrápe jak dřevorubec a já začínám být vztekle zoufalý. Co budu zejtra dělat?!
Nevyspalej… Kolem druhé začínám klimbat. Najednou rány, jako když někdo bourá penzion... Koukám na budík.. je půl třetí ráno a zřejmě zapomenutý svatebčan se rozhodl, že půjde spát. Buď neměl klíče nebo se nemohl trefit do zámku. Zvolil tedy metodu "brutal force", kterou aplikoval na vstupní dveře.... Takže zas koukám... Asi jsem nakonec usnul,
jelikož mě v půl sedmy ráno vzbudil budík. Jsem gumovej, nikde žádný kafe, mám chuť se na všechno vykašlat…
Po snídani přejíždíme s Alešem do Teplic. Na startu stojíme v koridoru s Ondrou Kaplanem, je kosa, oba jektáme zubama. Popřejem si šťastný návrat a po výstřelu se vydáváme na trať. Ondra mi hned mizí vpředu. Volím letos po startu volné tempo. Chci dojet, pokud možno fyzicky i psychicky v pořádku. Hlídám si úzkostlivě "otáčky", aby nelezly příliš do červena, ale i tak mi přijde, že to docela odsejpá. V kopcích předjíždím a ve sjezdech první poloviny závodu výrazně neztrácím. Ač není vedro jako loni, snažím se hodně pít, pravidelně ukusuju energo tyčky, na občerstvovačkách beru banány. Na 30tým km zkoumám zblízka kořen, který mě poslal k zemi, ale hned se zvedám a pokračuju kořenovým stoupáním k rozdělení tratí. Sjezd po stezce "Piklsteig" je jak přechod do jiného světa. Široké cesty zmizí, vynoří se stezky, kamenité traily, těžká stoupání a hlavně klesání. Výjezd k Václavu dávám, ve sjezdu, na hraně velkého kamenu zafungoval autostop v hlavě a donutil mě slézt. "Je potřeba si od kola taky odpočnout" chlácholí mě se smíchem jeden z přihlížejících diváků, když potupně sbíhám s kolem na rameni. Sjezdy jsou pro mě těžké, vidím několik pádů. Nechci je následovat, nenechávám se "sebevrahy" strhnout a volím své tempo.
Těsně před stoupáním na Bor (65 km) koukám, že mě někdo předjíždí. Nevěřím svým očím. Kuba Šimek. "Tý vole, co tady děláš?" vypadlo ze mě a jsem rád za spřízněnou duši v prudkým stoupání. Sjezd dolů byl fičák, že jsem se až divil, že takhle můžu jet. Dole mě Kuba povídá: "kdyby přede mnou nejel ten kluk, tak jedu dvakrát pomaleji". Odpovídám "Kdyby si přede mnou nejel ty, jedu taky dvakrát pomaleji". Ještě chvíli valíme spolu. Jsme asi na 75 km, mě to pořád docela jede, zbývá asi 35 km. Do cíle kousek, říkám si a zkouším stupňovat tempo. Po pár kilometrech se ohlížím, Kubu ještě vidím, ale je vzadu... Mám dilema - Počkat - Jet ? Vítězí závodní duch. Už se moc nehlídám, jedu ostře, v kopcích nahoru předjíždím bikery, kteří mi to sice vzápětí ve sjezdech zase vracejí, ale závodím !
Není to jako vloni, kdy jsem se prostě jen snažil dojet.
Hvězdu běžím...tedy slejzám, běžet se tahle rokle moc nedá. Někdy přemýšlím, jestli není bezpečnější ji sjet... Dvacet km do cíle. Únava je znát, hlavně ruce zas bolí, ale baví mě to. Kopce dávám ve stoje, některé na velkou placku. Kde jsou křeče ?, divím se... Měli přijít jako tradičně už na 70 km....Poslední kopec a poslední sjezd! Projíždím parkem a najíždím do cílové rovinky, opět s pocitem vítěze. Jako dřív, je to perfektní! Jsem skoro dojatý, když moderátor při průjezdu cílem hlásí mé jméno a čas.. O třičtvrtě hodiny lepší čas než vloni...
Nečekám ani moc dlouho a přijíždí Kuba. O pár minut za mnou. V 16 letech dojel dlouhý Sudety pod 7 hodin! Na banán a hroznový cukr. Spěchám ještě za ním mu poblahopřát. Má můj neskonalý obdiv. Stejně jako Pepa Schejbal který dokončuje celkově 11!
Proti jeho pojetí závodu jsme my "turisté", ale každý má cíle jiné. Někdo vyhrát, někdo dojet. Myslím, že v tomto závodě všichni tomu svému cíli, ať už je jakýkoli, dávají úplně všechno. Musí, je to nejtěžší MTB závod v Čechách a já jsem opravdu rád, že jsem byl zase u toho.
Takže příští rok a s novými cíli zase na Sudetech!