Modrobílé barvy Bike Freaks na jarní klasice
Po několika letech, kdy jsem se do Sezemic jezdil jen dívat, jsem se letos rozhodl tuto českou jarní „klasiku“ jet. Odvahu jsem sbíral asi tři týdny, moc dobře vím, že Sezemice jsou „letecký den“, na 15 km rovinatého okruhu se jezdí průměry kolem 40 km/h. Závodu se každoročně účastní závodníci zvučných jmen slavných oddílů, závod má dobré jméno v republikovém kalendáři Masters. Na sebevědomí mi moc nepřidalo to, že jsem si od letoška začal psát tréninkový deníček, při svých najetých objemech jsem to nikdy nepovažoval za podstatné. Ovšem letos, když jsem v dubnu místo ježdění zkoumal funkce mého cyklocomputeru, jsem zjistil, že si pamatuje spoustu jízd ještě z loňska a navíc včetně spousty údajů a tak jsem to přepsal do Excelu. No a když už jsem začal, tak jsem i pokračoval. Věděl jsem tedy, že na Sezemice jdu s najetým objemem 1 003 km, což je proti soupeřům zřejmě zlomek jejich objemu. Takže v týdnu před startem jsem se párkrát v noci probudil hrůzou, že tempu nestačím už v prvním kole a balík potupně opouštím.
Do Sezemic jsem původně hodlal dojet na kole, ráno ale poprchávalo, takže představa, že už na start přijedu mokrý mě donutila vytáhnout auto. V Sezemicích jsem využil znalost místních komunikací a vcelku bez problémů zaparkoval, což při množství závodníků a doprovodu nebylo až zas tak jednoduché. Také registrace před startem proběhla svižně a mohl jsem se začít připravovat na start. Dost přemýšlení mi dalo oblečení, neb bylo zamračeno, hrozil déšť, na teploměru 11 stupňů. Když už jsem se po delším rozmýšlení rozhodl jet kompletně v dlouhém, projel při rozjíždění okolo mě borec vzhledem připomínají Fabiana Cancelaru kompletně v krátkém. Tak jsem to nakonec rozsek na návleky na tretry, návleky na kolena, slabý nátělník a dres s dlouhými rukávy. Pod přilbu šátek, ten byl při těch rychlostech dobrej. Na startu mě zaujalo, kolik borců sedlajících stroje za mnoho desítek korun jede v brýlích s tmavými skly. Bylo opravdu dost zataženo.
Před startem jsem byl překvapivě úplně v klidu a těšil se, ani mi nebyla zima, jak jsem tam asi deset minut jen postával.
Moje taktika byla jednoduchá – odstartovat někde v první třetině balíku, abych co nejlíp zachytával zrychlování a byl co nejlíp schovaný. Takhle jsem opravdu odstartoval, no ale asi po třech km jsem jsem se propracoval takřka do špice, někam na zhruba 10. figuru a tam jsem pak jezdil prakticky až do konce mého učinkování v tomto závodě.
V půlce prvního kola těch asi 8 lidí přede mnou zrychlilo, tak jsem jel taky a když jsem se ohlédl, zjistil jsem, že jsem v úniku. Únikem v prvním kole bych to asi nevyhrál, tak jsem okamžitě přestal šlapat a vrátil se do balíku. Můj jediný cíl byl sbírat zkušenosti a vydržet co nejdýl.
Po prvním kole jsem byl úplně fit, nohy nebolely, nepotřeboval jsem pít ani jíst, říkal jsem si, že mám štěstí, borcům se nechce moc závodit, pro mě dobře. Kouknu na computer, průměr 37,6 km/h. Takže ono se přece jen závodí?
Druhé kolo jedu většinou na té cca 10. - 15. figuře, jsem schovaný a přitom nemusím střídat, tam jedou jiní. Občas někdo poodjede, pak se to sjede. Učím se pohybovat balíkem v těchle rychlostech.
Do třetího kola jedu v pohodě. Při výjezdu ze Sezemic jsem se ocitl na špici, přede mnou asi 4 lidi. Jeden poodjel, nikoho to nevzrušilo, mě teda vůbec. Za chvíli poodjel další, klid. Pak další dva, což znamená že jedu druhou fuguru za P. Zajícem z Pardubic. Ten se rozhodl začít to sjíždět. Jedu za ním. Po chvíli chce vystřídat. No, kvůli tomuhle jsem sem rozhodně nepřijel, ale jsem fit tak začnu tahat. Pak se vystřídají další dva lidi, zas je řada na mě, zbytek pole to nevzrušuje, no tak teda jedu, i když tuším, že mě to asi přijde draho. Po druhé špici už couvám hloub do balíku. Na tohle fakt nemám. Někde v balíku pak jedu až do Bohumilče, zpětně teď už vím, jak je důležité vědět, kde se v balíku vyskytuju. Na konci Bohumilče je levá zatáčka, silnice pokrytá kamínky po opravě, jedu opatrně abych nikoho neshodil. Pár lidí mě předjede, jsem v klidu. Pak rovina po pěkném asfaltu k odbočce na Sezemice, tady se minulá kola jezdilo kolem padesátky. Pár lidí mě předjede, jsem v klidu. Pravá zatáčka na silnici do Sezemic, jede se rychle. Míjíme odbočku na Øedice, zrychluje se, pár lidí přede mě, jsem v klidu, za mnou musí jet ještě dost lidí a sjedeme to. Míjí mě Petr Zajíc z Pokru, to mě utvrzuje v klidu, ten přece jezdí dobře, za ním musí být aspoň 15 lidí, tu díru sjedem. Pak už nikdo nejede, to je nějaký divný. Díra je už asi 8 m, otáčím se, proč nikdo nejede, přece nezůstanu v poslední skupině. Otočím se, a on tam nikdo není!!! Začnu zběsile točit, chvíli udržuju stejný rozestup, pak se mi začínají vzdalovat. Jedu podlahu až do Sezemic, doufám, že po vyjetí toho stoupání do cíle přijde ostrá pravá a balík zpomalí, marná naděje. Když zatočím doprava,
vidím balík pár set metrů přede mnou, to sám nedojedu ani náhodou. Konec, jediná myšlenka. Dám si pár jmen, která se dají publikovat až po desáté večer, normálně jsem si to sám dobrovolně nechal ujet , když jsem netušil, že jsem se propad úplně dozadu. Už jsem sice cítil únavu, ale kdybych se zved a odjel za tím Zajícem (když už ne dřív!) , tak jsem těch pár set metrů do Sezemic určitě dojel na konci balíku, co by bylo pak, nikdo neví, ale prohrát to takhle.... Aspoň jedno kolo by mi to určitě dalo. Pohled na budík – ujeto 45 km, průměr 38,6 km/h. Kdyby mi někdo před závodem nabídl, že v pohodě objedu polovinu závodu, tak bych to bral všemi deseti, ale teď....
No, vzdávat to nebudu, jedu dál, třeba vypadne někdo další a uděláme si vlastní závod. Někdo vypadl, ale už dřív než já, za chvíli jsem zahlédl někoho za mnou, dojel mě, on ale vypadl kvůli prasklému drátu. Jedeme pohodu bok po boku, žádná střelba. Před koncem 4. kola nás dojíždí balík M50, který závodil na 5 kol, (já jsem kategorie M40, 6 kol), zařadíme se, tempo je opravdu pohoda, už se smiřuju s tím, že to takhle dojedu do konce, když nás bleskově předjíždí letka 8 nejrychlejších, poznávám hradecký modrožlutý dres Expena a dostávám zběsilý nápad - „pusť mě“ houknu na závodníka vedle jedoucího, vlítnu do vzniklé mezery a zkouším docvaknout ty střelce, mají asi 20m, ale dojedu to, což mě vyčerpá tak, že v háku vydržím asi 200 m a pak svěsím nohy. Za chvíli ale dojede nějaká skupina 5 lidí, kteří jedou opravdu slušné tempo, bohužel netuším, do které kategorie patří, takže normálně pracuju ve skupině, pak mi dojde, že se jim pletu do závodu, tak přestanu jet, nejdřív jsem jim to ale měl říct, takže jsem si vyslechl pár nadávek, že jsem přestal jet. Pak jsme si to vyjasnili, zařadil jsem se na konec skupiny, radši tak metr za ně, aby mohli normálně střídat. Jenže pak zezadu přijel balík M19, který přivezl zbytek pole M50, takže vznikl slušný zmatek, promíchalo se to, mladí hoši si klestili cestu přes nás, já se tady chtěl učit pohybovat v balíku, takže teď se mi to splnílo vrchovatě, pak z doprovodného auta zaveleli, že mladí jedou zleva, ať je pustíme, chtěl jsem se svézt s mladými, ale měl jsem strach, že někdo z M50 to pochopí jako snahu ujet a vyprovokuju zmatek, tak jsem zůstal a dojel 5. kolo v balíku M50, přišlo mi, že do cíle teda nijak nechvátají.
Rozhodl jsem se to dojet, kolega, s kterým jsem jel před tím, se znovu objevil, ještě s chlapíkem z Borohrádku, který sice nezávodil, ale říkal, že je mu 59 let, je v důchodu, loni najel 29 tis. Km (letos má 4,5 tis.), tak jsme svižně pokračovali do 6. kola spolu, pak se ještě objevil Kosťa, který taky nezávodil, ale objížděl to bez čísla, po čase jsme s očíslovaným kolegou poodjeli těm neočíslovaným, kolega i bez drátu jel opravdu tempo, většinou jsem jen hákoval, do cíle jsme dojeli se ztrátou asi 6 minut na balík naší kategorie.