Zpět na články21. 9. 16Rallye Specialized Sudety 2016 – den poté
Díky zpoždění, spíš týden poté...
Dlouhé Sudety jsem jel třikrát. V 98 roce trvalo mé pachtění v blátě 8:31 (čas je pochopitelně v hodinách). Chuť znovu prověřit svou morálku přišla až po čtyřech letech a tempo mé šestadvacítky opět upravila trať plná bláta (8:47:16). V roce 2003 jsem zpět a toužím po výrazném zlepšení. Vše jsem, za volantem Tatry, pečlivě spočítal a vytýčil si čas 7:15. Sucho rychlejšímu času nahrávalo. Na mezičasech, které jsem si stanovil, byl dlouho dokonce lepší, ale nakonec jsem přijel „po termínu“. Stopky ukazovaly 7:30:51. Svalstvo totálně vyždímané, ale hlava spokojená. Byť byl zážitek výborný, řekl jsem, že to bylo naposled.
Loni, tedy po 13 letech, jsem si zajel šedesátku a trať nepoznal. Ti co pamatují původní podobu, jistě potvrdí, že je okruh z velké části pozměněný. Kultovní místa (Vodní zámky, Václav nebo Hvězda), která dělají Sudety Sudetama, samozřejmě zůstaly. Současnost je, ale rychlá, jezdivá, s výrazně větším podílem asfaltu. Na místní poměry – „rovina“. Já mám tento typ tratí rád a za tři hodiny jsem doma.
„Proč se, ale kluci vrací ze 113ky tak dlouho?“ ptám se. Miloš mluví o očistci těla i ducha, ale mě se to, po zkušenostech s polovinou trati, nějak nezdá.
Miloš doma dohledal, můj čas z dob, kdy jsem ještě nebyl otcem. Byl stejný jako jeho. Zasel tím semínko pochybnosti. Jsem přesvědčený, že to není co bývalo a i přes zachované hodnoty nastoupaných metrů, by se měl chronometr zastavit dříve. Přidávám se k Noigimu, Standovi a Milošovi a už z jara odesílám přihlášku.
Den D
Po vyjetí úvodního kopce se až na 35 km více meně nic neděje. Jede se po širokých cestách, které dovolují předjíždění. Očekávám kluky z týmu, startující o pár řad za mnou. Buším do pedálů jako hluchý do vrat, takže se pomalu dostavuje devastace mé tělesné schránky. Při transferech k další technické sekci reguluje mé snažení bolest kyčle (při zpětném pohledu: zaplať pánbůh za to), jízdu do příkrých stoupání degraduji, s ohledem na má záda, na pochodové cvičení. Když se na sedmdesátém kilometru dostavuje bolest kolene, jsem za ni rád, protože přebíjí tu od kyčle. Trať vedená po starých mysliveckých cestách nebo kdo ty dlážděné úseky vybudoval se mě vůbec nelíbí a jsem zralý na ručník do ringu. Otáčím se a stále vyhlížím aspoň Noigiho. Kluci nikde, tak jedu dál. Je mě fuk, že se pomalu propadám pořadím. Asi 5 km před cílem se snažím po x-té motivovat k výdeji posledních sil tím, že do uplynutí 7 hod zbývá 15 min a já přeci chci 6ku na začátku! „OK“ říká mozek „ale s 6kou nebo 7kou na tachometru to asi nestihneš.“
Cílová rovinka, čas těsně po sedm hodin, nával emocí a uspokojení nepřichází, jen nával únavy.
Dnešní Rallye Specialized Sudety jsou povahou trati úplně jiné, než původní Rallye Cannondale Sudety. Odhaduji, že na vině nejsou pořadatelé, ale ochranáři, kteří tisícovku nadšených bikerů už nechtěli pustit do skal po původní trati. Následkem jsou výše popsané úpravy, ze kterých nadšený nejsem (jinému nevadí nebo je za ně dokonce rád). Popravdě, nevím co by se muselo stát, abych změnil názor: „Tohle už nejedu!!! Pokud se do Teplic vrátím, tak určitě ne na 115ku.“
(za rok nashle...)
