Zpět na články24. 2. 17Orlický maratón a Jizerská padesátka
Konečně se po několika letech dostavila normální zima, a tak jsem se mohl opět zúčasnit těchto dvou oblíbených závodů zařazených do největší tuzemské série SKI-Tour.
Orlický maratón se jel již tradičně první únorovou neděli. Po nádherně zimním lednu přišla obleva a ráno před závodem se teplota přiblížila k nule. Tedy podmínky, které nemám rád. No nedalo se nic dělat a musel jsem namazat klistry (zvolil jsem SWIX universál a červený). Pořadatele vytvořili novou trať s náročným profilem a celkovým převýšením 1070 m. Na startu se řadím dozadu (tento závod jezdí solidní běžkaři, a tak si nedělám naději na umístění v popředí startovního pole). První část se běží po loukách a přece jenom předjíždím pár závodníků. Po návratu do místa startu se pokračuje dlouhým stoupáním k ošerovské hájovně. Následuje rovinatější část, většinou se jede soupaží. Sem tam někoho předjedu. Po obrátce následuje náročné stoupání na Polomský kopec (1050 m n. m.). Už toho mám plné zuby, lyže podkluzují, ale nejsem sám. I tady se mně podaří sem tam někoho dojet a předjet. Po vrcholu následuje dlouhý sjezd zpět k hájovně a dál do cíle. Sníh taje a tak to na rovinatějších úsecích moc nejede. Ale už to je kousek. V závěru mě zase naopak pár závodníků předjede a tak jsem rád, že se blížím do cíle. Čas je na podmínky slušný, s umístěním už tak spokojený nejsem (viz výsledkový servis).
Na rozdíl od předchozího závodu byl přesunut tradiční termín Jizerské 50 na třetí únorovou neděli (zřejmě to tak zůstane i do budoucna). Podmínky se moc za 14 dní nezměnily, ale přece jenom teplota na startu v Bedřichově byla o málo nižší. Lyže si mažu výhradně sám a rozhoduji se pro kombinaci fialového a červeného klistru. Startuji ze třetí vlny, ale nespěchám. Na startu čekám, než je vypuštěna čtvrtá vlna. Proto mám před sebou několik kilometrů až na Kristiánov volnou trať . Ve stoupání na Rozmezí jedu v balíku a ani se nesnažím předjíždět. Stálo by to příliš mnoho sil a téměř žádný výsledek. Ve sjezdu z Knajpy se balík roztahuje a trať je kolem mě opět volná až k občerstvení na Hraniční. Na Vlašském hřebenu jsou pouze dvě stopy, asi bych mohl někoho předjet, ale terén to bez velké námahy neumožňuje. Pro mě obávaný sjezd k bunkru je tentokrát bez problému a za chvíli přijíždíme na Mořinu. Jedním okem mrknu na hodinky, vypadá to na dobrý mezičas. Po sjezdu na Jizerku a vystoupání zpět k bunkru následuje moje oblíbená část Promenádní cesta. Jedu co to jde, ale předjedu jen několik soupeřů. Ty mně to však v následujícím sjezdu ke Smědavě oplácejí. Po občerstvovačce následuje náročné stoupání ke Knajpě. O stopě se nedá hovořit, trať je úplně rozbitá. Místy to jde pouze stromečkem, navíc začíná svítit sluníčko a stopa měkne. Naštěstí jsem již na kopci a následuje víceméně sjezd až na poslední občerstvovačku na Hřebínku. Opět kouknu na hodinky, mezičas asi tři hodiny. To vypadá na můj traťový rekord. Povzbuzen pokračuji do posledního stoupání na Olivetskou horu. Za vrcholem jedu dál téměř výhradně soupaží, i když je stopa pomalejší. Po rovině dojíždím na rozcestí U Buku. Do cíle to je už pořád dolů. Snažím se vylepšit čas soupaží až do cíle. V cíli koukám na hodinky, určitě to bude můj nejlepší čas. Za chvíli dostávám SMS s časem 3:36:05, což je zlepšení o více než čtvrt hodiny (částečně i díky rychlé trati, vítěz zřejmě zajel rekord trati).
Po loňské účasti Standy se letos zúčastnil i Zbyněk P. a zajel super výsledek. Z poslední (8.) vlny čas 4:05 a umístění v polovině startovního pole zaslouží obdiv.
Doufám, že naše účast se v dalších ročnících rozšíří o i další členy klubu.
Skol.
Vašek
