Nezvykle teplé počasí a začínající cyklistická sezóna mě přiměly, abych konečně sepsal vzpomínky na moji letošní účast v seriálu SkiTour. Předem se omlouvám za poměrně dlouhý článek. Pokud někoho zajímá pouze výsledek, tak ho najde v posledním odstavci.
Po roční přestávce zaviněné loňskou zimou bez sněhu (v ČR se nejel žádný plnohodnotný závod), se druhou lednovou neděli postavilo v Bedřichově na start více než 4 000 běžeckých nadšenců téměř z celého světa. Po sobotě, kdy teploměr ukazoval teplotu více než 10° nad nulou, trať přes noc pěkně přimrzla, a tak nezbývalo než namazat neoblíbené klistry (v mém případě směs
univerzálu, stříbra a fialového) a doufat, že se vyplní předpověď počasí a začne sněžit až po závodě. Pořadatelé zkrátily odstupy mezi jednotlivými vlnami a moje třetí vlna vyráží na trať už v 9:05. Tradičně se opakuje situace, kdy se nedá předjíždět, ale i stopa je hodně špatná, místy je to čistý led. Proto je také klasická trasa zkrácena a nejede se na Jizerku a přes Olivetskou horu. Zase nemohu uplatnit svoji přednost, kterou je jízda do mírného dlouhého stoupání a až na Rozmezí (cca 10 km) jedu ukázněně ve stopě. Pouze několik jedinců předjíždí mimo stopu, na to já ale nemám. Bohužel ani za Rozmezím se předjíždět nedá a ve sjezdu po Kasárenské cestě dokonce raději brzdím, padat na led se mně skutečně nechce. Ani za občerstvením na Hraniční se moc předjíždět nedá, pořád jedu v balíku, mohl bych jet o něco rychleji, ale nejde to. Jsem trochu naštvaný na pořadatele, že nenechali normální pauzu mezi vlnami. Teprve po přejezdu Vlašského hřebene se kolem mě dělá místo a sjíždíme netradičně na Promenádní cestu. V zatáčce je však nahrnutá asi půlmetrová závěj od brzdění rychlejších závodníků, do které díky svoji nešikovností padám. Rychle se však zvedám, celkem nic se nestalo, jenom jsem trochu otřesený a na náladě mně to také nepřidalo. Konečně mám ale volnou stopu a můžu jet naplno. Daří se mně předjet několik soupeřů a nálada se postupně lepší. Sjezd na Smědavu je opět poměrně náročný, ale sjíždím bez problému. Stoupání za Smědavou je tradičně náročné, klistry už jsou ojeté, tak se mně to dost smeká. Předjíždět se mně už nedaří a podobné to je až na Hřebínek. Po posledním občerstvení na Hřebínku se jede zkrácenou trasou, víceméně pořád trochu z kopce dolů. Daří se mně předjet ještě pár závodníků a už sjíždíme do cíle v Bedřichově. Na posledním kilometru začíná chumelit, předpověď vyšla na 100%. Nakonec je z toho celkem standardní umístění na 1426 místě a čas 3:21. Trasa však měřila cca 42 km místo standardních 48 km.
Zima pokračovala dál ve své mírné podobě, a tak se další závod běžecké SkiTour Orlický maratón jel na náhradní trati 1. února. Náhradní trať je poměrně náročná, po startu v 650 m.n.m. se stoupá až na Polomský kopec do nadmořské výšky 1051 m. Po několika klesáních a stoupáních se klesne až na cca 850 m.n.m. a zpět na Polomský kopec. Po dalším sjezdu a stoupání na Sedloňovský černý kříž následuje dlouhý sjezd do Deštného. Před závodem napadlo trochu sněhu a bylo stále pod nulou, takže se konečně pojede na tuhé vosky. Moc to nepojede, což je pro mě výhoda. Na startu se netlačím dopředu, letos je účast trochu nižší než v předchozích letech, tak každý může jet podle svých možností. V úvodním dlouhém stoupání se mně daří předjíždět a před prvním dlouhým sjezdem už jedu téměř sám. V následující rovinaté pasáži mě předjíždějí první borci, kteří jedou poloviční trať a startovali 20 minut po nás. Jako čtvrtý mě předbíhá Martin Koukal (teď jsem ho sice nepoznal, ale zpětně si při pohledu do výsledkové listiny uvědomuji, kdy mě předjel). V následujícím stoupání na Polomský kopec mě předjíždí další významná osobnost našeho běžeckého lyžování Zuzana Kocumová. Stoupání je náročné a na vrcholu toho mám dost a to mě čeká ještě jedno kolo. V druhém kole jedu už skoro pořád sám nádhernou krajinou Orlických hor. Při druhém stoupání na Polomský kopec už melu z posledního a ještě mne čeká poslední stoupání od mostu přes Bělou. Nakonec i to je za mnou a sjíždím mnohakilometrovým sjezdem do cíle. V cíli mám stejný čas jako na Jizerské 50, přestože se jedná o podstatně těžší závod. Svoji úspěšnost vždy hodnotím podle poměru mého a vítězova času, tentokrát jsem se dostal poprvé pod poměr 1,5 (možná i naposledy). Takže velká spokojenost.
Po dvou závodech, kterých se zúčastňuji pravidelně, jsem se rozhodl zkusit nějaký další ze seriálu SkiTour. Moje volba padla na Karlovickou 50. Je to trochu zvláštní závod, který se neběží, jak je obvyklé po hřebenech hor, ale dvě kola závodu vedou údolím Vsetínské Bečvy téměř stále obcí Velké Karlovice. Proto se mu také přezdívá valašská Marcialonga. Do Velkých Karlovic odjíždím už ve čtvrtek odpoledne spolu s Lenkou, která si jede zalyžovat a trochu mě podpořit při závodě. Ubytovaní jsme v hotelu Potocký a jsme zde velmi spokojeni, rodinná atmosféra a vše je možné dohodnout podle potřeb. V pátek ráno vyrážíme seznámit se s tratí závodu. Sněhu je dost, ale je umrzlý, zítra to bude určitě na klistry. Start je trochu neobvyklý, po jednom kolečku na zdejší dostihové dráze se přejíždí přes železniční přejezd a trať stoupá do krátkého ale velmi prudkého kopce. Dále pokračuje po úbočí Javorníků několika poměrně prudkými klesáními a stoupáními do části Podťaté. Zbývající rovinná část tratě vede mezi domy Velkých Karlovic až na otočku v části Babské. Po otočce trať téměř trvale mírně klesá až téměř do cíle. Těsně před cílem je však krátké a velmi prudké stoupání s následujícím prudkým sjezdem. Projeli jsme si celou trať a odpoledne je již okolo pěti stupňů nad nulou a sníh měkne a lyže nejedou. Večer se jdu zaregistrovat a zjišťuji, že pořadatelé pro dlouhý závod změnili začátek závodu a úvodní stoupání se jede v mírnější podobě. Ráno před závodem je asi pět pod nulou, sníh po včerejšku zledovatělý. Mažu osvědčenou kombinaci klistrů a na startu se řadím na konec startovního pole. Profil tratě a sníh pro mě nejsou ideální a nevím, co mám od závodu očekávat. Hned po startu si vybírám správnou stopu a bez velkého úsilí předjíždím mnoho startujících. V kopcovité části jedeme v balíku, předjíždět do kopce nemá cenu a z kopce se ve zledovatělé stopě bojím jet rychle. Konečně jedeme po rovině, sníh je ještě umrzlý a tak to pěkně jede. Střídám klasiku se soupaží a trať rychle ubíhá. Kolem tratě je poměrně dost diváků, kteří vydatně povzbuzují a vytvářejí příjemnou atmosféru. Za chvíli jsem na otáčce, stále jedeme ve skupině teď už téměř stále soupaž, občas někoho předjedeme (asi přehnali začátek) a blížíme se do cíle. Ve stoupání těsně před cílem ostatním ujíždím a na stadion přijíždím sám. V cíli prvního kola zahlédnu Lenku, jak na mě mává, a tak se s chutí pouštím do druhého kola. Trať už je volná, protože více závodníků jede pouze jedno kolo. Zřejmě už je nad nulou, do kopce se to trochu smeká a z kopce nejede. Sjezdy se dají jet naplno. V rovinaté části na otáčku jedu raději stříďákem, je to teď už rychlejší. Za obrátkou jedu i soupaž, ale je to v mokré stopě dřina. Přede mnou i za mnou už téměř nikoho nevidím. Jenom jeden soupeř mě štve, protože si občas zabruslí, což je nesportovní. Toho musím určitě předjet, říkám si, a ženu se za ním. Těsně před závěrečným stoupáním ho předjíždím a ve stoupání se mu vzdaluju. Do cíle tak dojíždím v čase 3:33 na 145. místě z 265 (v kategorii 26 z 55). Tak končím poslední letošní závod. Vzhledem k času si myslím, že trať určitě nemá 50 km (tak cca 45), ale je rozmanitá a zajímavá. Navíc celé Karlovice závodem žijí a tak má závod výbornou atmosféru. Mohu vřele doporučit všem běžkařům, neboť je to závod pro všechny kategorie a úrovně.
Co říci na závěr? Díky účasti ve třech závodech seriálu (započítávají se 4 nejlepší) jsem
se umístil celkově na neočekávaně dobrém 86. místě a 10. místě v moji kategorii.