12. 9. 15Návrat na Sudety

Za krásného slunného počasí se tuto sobotu konala bikerská kultovka: Rallye Sudety. 

V klubu se našlo pět skalních, kteří se už zjara přihlásili, zaplatili nemalé startovné a stanovili si průjezd Teplicko-Adršpašskými skalami za vrchol sezóny.

   Kuba přijíždí do Teplic, ze zdravotních důvodů bohužel jen jako divák.

Standa, Noigi a Miloš jsou odhodláni pokořit 115ku.

Coach má tréninkové manko a i když s ním pokušení cloumá směrem ke královské distanci, zachovává si soudnost a jde na start polotučné 60tky.

Jak to viděl Jirka: Přemýšlím, kolik let uplynulo od doby, co jsem si naposled střihl Sudety? No, možná 10 let to bude. Dlouhou mám objetou 3x. Nikdy to nebylo o závodění, ale vždy spíš o morálce a letos by to byl vyloženě boj o přežití. Proto volím 60 km s tím, že se pokusím o nějaký výsledek.

Střední trasa (je zde i třicetikilometrová "fitka") se jezdí už několik let, ale pro mne nová. Je rychlá, jezdivá, hodně asfaltu. Tohle nejsou ty staré "Cannondale Sudety", které znám. Několikrát se sám sebe ptám: "Jedu správný závod? Jestli jsou tohle Sudety, co potom komu vadí na KPŽ? Vždyť je to úplně stejné."  

Od startu jedu, jak jsem zvyklí z třicítek, "podlahu". Sporttester potvrzuje, že víc toho po své letité tělesné schránce chtít nemohu. V závěru nohy a hlavně záda děkují mozku za správný výběr. Organizace a občerstvovačky špičkové. Celoroční značení je na velmi dobré úrovni, pouze na 3 - 4 odbočkách chybí a hodně jezdcům to kazí náladu. Já s kolegou, máme štěstí, takže nikde nebloudíme. 

Nešikovný je náš start pouhých 15 min za hlavním závodem. Nejrozvážnější jezdce tak předjíždíme už na šestém kilometru. S každým dalším je to horší a horší. Ideální by podle mne byl start po hodině = v 9:00. (to by mělo stačit i s ohledem na loudálky ze 60tky a vracející se eliťáky z dlouhé) 

A můj výsledek? Rovné 3 hodiny stačí na 22. absolutně. Pravidelným čtenářům pořadí v kategorii říkat nemusím. Ti znají dobře mou ohranou písničku: klasicky, opět a znovu čtvrtý.

   Je půl čtvrté a já začínám mít strach o Miloše, jestli se nepřidal k běžcům, kteří vybíhali na 115ku v 6 hodin.

Klika karavanu cvakla a Miloš vchází do dveří. Ptám se: "Jak bylo na výletě?"  Miloš (s úsměvem na rtech) odpovídá: "Krásně !!"

 

115 km / 3500 m převýšení!!

a ohlédnutí od všech tří statečných:

Nemohu psát chronologicky co se dělo nebo nedělo na určitém kilometru závodu z prostého důvodu. Nepamatuji si to. V hlavě mi zůstávají jen ty nejsilnější zážitky.A z takovýchto extrémů mi v paměti zůstanou spíš pocity se kterými jsem jel než to že "na 46km je odbočka doprava". Sudety jsou pro mě krásný závod na který se celý rok těším, ale zároveň, vždy když si na ně vzpomenu tak cítím takové vnitřní mražení a nervozitu. Tuším, že ho z velké části protrpím a vzhledem k technické náročnosti bude pro mě vítězství, že je dojedu. Ale "krátkých" maratonů je během roku dost, tak proč se nepotrápit na něčem extrémnějším. A navíc, o výsledek přece vždycky nejde. Do Teplic odjíždíme se Standou už v pátek odpoledne, navečer se trochu projedeme, uděláme poslední kontrolu kol, dáme dvě pivka celkem brzo jdeme na kutě. Ráno řešíme co na sebe. Po zkušenostech z minulých ročníků i  přes ranní kosu  oblékám jen krátký dres a kraťasy a oba se přesouváme na Teplické náměstí, kde potkáváme Jirku a Miloše. Jelikož jede poprvé, neodpustím si uklidňující větu "Miloši není to tak hrozné jak se říká....je to totiž mnohem horší" . Sám se s lehkou nervozitou stavím do svého startovního koridoru. Jsem na konci dvoustovky a Standa a Miloš na začátku třístovky, takže nakonec stojíme pár metrů od sebe. Po startu volím opačnou strategii než na Drásalovi, kde jsem se snažil valit už od startu a druhou půlku protrpěl, takže jedu úplně zvolna, nechávám se s těžkým srdcem předjíždět spoustou už ufuněných jezdců s nadějí, že mi zbudou síly na druhou náročnější polovinu. Prvních 35km odsejpá relativně rychle ale start "baby" trasy 15min po dlouhé není asi úplně šťastný, protože už na nějakém 25 km mě dojíždí první draci z krátké. Snažím se jim nepřekážet, ale ne vždy to jde.. Jak psal Jirka, po rozdělení končí jezdivé KOLOpro a začnou ty opravdové Sudety. "To se dá sjet ?" Ptá se na začátku stezky Piklsteig nějaký biker. Hlaholím machrovsky "jasně" a se srdcem v kalhotech se pouštím po chodníčku dolů. Zatím to jede, značení je perfektní, ani já nebloudím, kopce mě baví a snažím se závodit.  Sjezd k Václavu jde dobře, ale vidím nešťastného jezdce jak se pod velkým kamenem, kde stojí diváci ošklivě rozmáznul.  Dost mi to bere odvahu a radši ho jdu. Dojíždím k Vodním zámkům, je to nádherně tajemné místo. Sjíždím je víceméně v  pohodě, V některých pasážích sice řídí kolo mě a ne já kolo, ruce na velkých kočičích hlavách trpí, ale jedu. Míjíme dalšího ležícího bikera, drží se za hlavu ale tvrdí že je v  pohodě a ať jedem dál..  Pak už si to tradičně moc nepomatuju, spousta těžkých výjezdů a snad ještě těžších sjezdů. Některé chodím, jak nahoru tak dolů. Kilometry přibývají strašně pomalu a výjezd na Bor už docela protrpím. Pak se trať zase trochu více rozjíždí, ale dalšími přibývajícími kilometry rychle ubývají zbytky sil. Dřív než nohy mi ale možná vinou špatně nastavené vidlice, nebo vysokým tlakem v pneumatikách" odešly" ruce. Vůbec je necítím a mám strach že v terénu neudržím řidítka. Při sjezdech si připadám jak amatér na downhilových závodech, jedu dolů co mi unavené ruce a mozek dovolí, ale přeze mě jde snad každý kdo se okolo naskytne. Při výjezdech je pak musím dohánět, což bere další síly. Asi od 75km s obavami vnímám nastupující křeče. Nikdy jsem na ně netrpěl, nevím co s tím. Střídám v tahání nohy, ale spíš se to zhoršuje, tak trochu zvolňuji. Je to lepší, ale až do konce se už nemůžu jít ze sedla aniž bych opět nepocítil jejich nástup. U Hvězdy na 95km už dávno nezávodím. U  sjezdu "Schody" potkávám fandícího Aleše. Mluví na mě, ale dobu ho nevnímám, mám dost a když vidím tu díru dolů přemýšlím jestli tam mám nejdřív hodit kolo a pak to za ním seběhnout nebo ho hodit dolů a zůstat nahoře na pivo. Říká se, že kdo dojede na Hvězdu tak už do cíle dojede. Odsud je to ale ještě 20 km. Velmi dlouhých 20km. Jsem prošitej jak deka, do kopců šlapu na kašpárka, louku na Ostaš tlačím. Hypnotizuju údaj ujetých km na tachometru. Velký převodník už snad nedávám ani z kopce. Pokouším se trochu komunikovat s  ostatními ve skupince se kterou jedu. Vypadají že jsou taky "jinde". Odpovídají jen krátce a stručně...I oni šlapou 1-1. Shodujeme se ale na tom, že to jsou naše poslední Sudety. Jeden z nich to říká prý už pátý rok.. :) .Cílem projíždím šťastný po 7,5 hodinách. Na to že bylo sucho a téměř ideální počasí to opravdu není žádná senzace, letos jsem se cítil na lepší čas, ale jsem rád že to mám za sebou. Sudety jsou krásný závod, je to ale i dřina a bolest. A ten pocit "dal jsem to" když se dostanete až na konec a projedete cílovou branou je pro mě zatím tak euforický, že ač mě v tuto chvíli ještě bolí celé tělo tak vím, že příští rok, pokud to zdraví dovolí budu zase čekat na Teplickém náměstí v 8 ráno na výstřel z děla. A doufám, Miloši, Stando, Pavle, Jirko, Honzo, Petře a další z V6, že tam budete stát také. Ať si to zažijete i  vy, protože Sudety jak někteří z vás vědí, se nedají převyprávět. Ty se prostě musí zažít.     

                                                                                                                            Noigi

Standa:

Po několika dnech mám v sobě pocit, že bych to jel znovu, neb jsem jsem se na závod těšil. Noigi po závodě říkal že příští rok nejede, ale doufám, že kecá. 

                                                                                                                       Šumpiček

..respekt, nervozita.,strach..toto vše mě provázelo už snad měsíc, čtrnáct dní, týden., den před závodem.. Nejsem zkušený biker, skoro celý rok trávím jízdou na silničním kole…snad touha posunout se dál za hranice svých možností..snad pokoření jednoho z nejtěžších MTB závodů v ČR mě dohnalo k rozhodnutí, i přes nelibost některých tento závod zvládnout. I Coachova nedůvěra, že to zvládnu, byla z dalších motivací postavit se ráno na start. 

Mám pocit, že jsem celou noc nespal. V Jirkově obytňáku super komfort, jenže nervy zahrály své.. Když ráno v šest odcházím na snídani, má Jirka mazácky ještě půlnoc. Po návratu žádná změna, začnu si tedy potichu připravovat věci na sebe. O půl osmé nasedám na kolo a říkám si..tak to se už moc před startem nerozjedu., ale myslím, že to snad dnes během dne nějak stihnu. Na startu stojíme se Standou a Jirkou N…všichni předstíraje pohodu a klid..a veselými pohledy snažíce se zamaskovat, že jsme z toho závodu všichni s nervy v kýblu.. Konečně výstřel..i přes všechno to napětí se cítím dobře a hned bych jel. Standa s Noigim mě trochu brzdí se slovy ,,Miloši je to přes sto kilometrů!! Trochu se krotím a nechám si poradit od zkušenějších .,uvědomuji si, že nemám s takovým závodem zkušenosti a jsem rád, že jsou kluci se mnou. Řekl jsem si, že pokud budou síly stačit, pokusím se strávit závod se Standou., byl pro mě perfektní průvodce na tak obtížné trati. Když ale na 40km pro defekt musel závod opustit, zavládla ve mně asi na dvě vteřiny panika...jsem sám…ale hned jsem si řekl..ne..jdu do toho a zvládnu to!! Cítím se skvěle, těžké kopce dávám s lehkostí a předjíždím každého kdo mi stojí v cestě…Jenže po každém výjezdu je i sjezd..néé sjezd po krásném rovném asfaltu, na jaký jsem celý rok zvyklý., ale je to peklo za bílého dne..mám pocit jako bych ani neměl odpruženou vidlici a každý kámen, každý kořen si mě pěkně dávají ke snídani…hlavou se mi honí..raději hodinu do nejtěžšího kopce, než dvě minuty sjezdu na tomto. Takto to probíhá stále dokola a dokola. Kupodivu však, únava ani krize nepřicházela v takové míře, že by nešlo jet dál, ale oči stále hypnotizují tachometr a snaží se počítadlo posunout o každý možný metr dál…nejde to..pěkně si to protrp sám. Mým hlavním cílem bylo dojet !!..a zkusit se i vejít do osmi hodin.. Při průjezdu cílem mám najednou takový zvláštní pocit radosti a zároveň úlevy.. Tělo, svaly i mysl jsou totálně na kaši, ale jsem v cíli..huráá.. Před závodem jsem říkal, že je to můj poslední MTB závod a že se budu věnovat jen silnici…Ale už po projetí cílem jsem věděl, že se sem příští rok opět vrátím...

                                                                                                                             Miloš