Zpět na články28. 7. 11Maratona dles Dolomites 2011
Něco málo napsal Jirka
a něco málo přidal Petr
Maratona dles Dolomites 2011...
Vůbec nevím jak tento závod, který měl být pro většinu jezdců z našeho teamu vrcholem sezóny, ohodnotit. Jestli pohledem kritickým nebo positivním.
Ale vraťme se do minulosti:
Když byla v listopadu šestice z našeho teamu vylosována do závodu, byli jsme plni nadšení a chtěli jsme všem ukázat, zač je v Pardubicích perník.
Počáteční euforie začala brzo opadat.
Kamil, který je „totálně nasazený“ v práci, už v prosinci odvolal svou účast. Druhá selekce přišla v dubnu, kdy byl termín na zaplacení startovného. Z rodinných důvodů ze sestavy vypadnul Pavel. Dalším otazníkem byl tajemný individualista Dan, který je jako Yetti (všichni ho znají, ale nikdy ho nikdo neviděl). Zaplatil 80€ startovného, ale krátce na to prodělal operaci kýly. Jeho aktuální stav byl přísně tajen. Asi mohu prozradit, že jsme se ho nakonec na startu nedočkali. To mě vede k nutkání, dát za nadpis:
...a neb Jak sedláci u Chlumce
zvlášť, když ani naše zbylá trojice nezářila v Corvaře, tak jak jsme si představovali.
Začnu u sebe. Loňské zkušenosti a postup ze čtvrté do třetí vlny jsem chtěl pořádně zúročit, ale zhoršení o 10 min. (= -230 míst ve výsledkovce) mě irituje!
Co bych, ale čekal, když si v době, kdy měl trénink gradovat, začnu marodit... ?
Taktika a postavení našeho a nově i Martinova karavanu bylo stejné. (Petr přijel „obytným“ Suzuki Swift) Obsadili jsme klíčové místo na Passo Campolongo, na které se dvakrát stoupá, takže byla možnost dotankovat jídlo a pití, odhodit nebo nabrat oblečení, případně vyřešit technické problémy.
Martinovi tréninkové výpadky, mě dělaly vrásky na čele. Závod je tak náročný, že jsem si o něj dělal starost. Zvlášť, když ještě v sobotu cpal do sebe prášky, aby rozehnal zbytky angíny.
Péťa má novou techniku a chuť se zlepšovat. To, že letos udělal obrovský progres, dokázal na Rampušákovi, kdy nečekaně pozávodil Martina.
Vypisovat kurz kdo bude lepší bych nechtěl.
Den D
Já chtěl mít co nejlepší postavení ve třetí vlně (st.čísla 4001 až 8000), proto můj kohout zakokrhal už ve 4 ráno. Petr věřil zkušenějšímu a vstává skoro se mnou. Zato Martínek má ještě půlnoc.
Vyplatilo se. Stojím asi 30tý ve svém koridoru, který se trychtýřovitě otevírá na obrovské parkoviště (za 45 min bylo úplně plné). Ještě načasovat návštěvu toitoiky, u které se dveře netrhnou, a jedeme.
Cítím, že to není úplně ono a potvrzuje mě to i první mezičas na Passo Gardena, kde mám +10min oproti loňsku. Chci smáznout něco ve sjezdu do Corvary a tak serpentiny jedu jako japonský válečný stíhač. Na cílové čáře (další mezičas) +11min mě p-í-p.
Chvilkama to je i +17 min, ale síla třicetičlenné skupiny je znát a trochu se to lepší. Hodně jím a piju, abych obávaný Passo Giau bezproblémů přehoupnul. Zde se chci zlepšit. Hodně zlepšit. Kopec je měřený a dá se tedy porovnávat. Závodníci, kteří byli loni ve výsledkovce kolem mě, měli časy 40 – 45 min. Já se trápil přesně 1 hod a 5 vteřin.
A jak letos? Zlepšení na 59min 40sec. je pro mě pořád
„...Chlumec“.
V závěru se bolesti zad stupňují natolik, že jsem rád za cílovou rovinku. 6:14:54 znamená 728. místo celkově (a opět druhé místo z Čechů).
Až teď po roce, si začínám vážit loňského výkonu, kdy mě to opravdu sedlo.
Své maratonské zkušenosti a morálku prokázal 2189. místem Martin. Čas 7:15:48 nebyl, vzhledem k jeho stavu, rozhodující. Hlavně, že dojel a že si to užil.
Jako 3295. dovezl do cíle svůj čip Petr. Přiznám se, že jsem od něho čekal víc (nebo spíš míň) než 8:03:55. Podle toho, že se vrátil v pohodě a nasmátý, bych odhadoval, že si účast užíval plnými doušky. (třeba se pochlubí a něco málo ještě připíše)
Dodatek k nadpisu bych pozměnil na
… a neb není důležité vyhrát, ale pořádně si to užít.
Od Petra:
Na místo našeho kempování na Passu Campolongo jsme dorazili až před půlnocí. Ráno když jsem vylezl z našeho autíčka, mimochodem spaní na předním sedadle auta nic moc, zůstal jsem jen s pusou dokořán. Pohled na protější štíty byl úchvatný.
Sobotní výlet, který kopíroval první kolo závodu, jsem si fakt užil. Já, který byl nejvýše na Štrbském plese a to ještě jako dítě, jsem dlouho zpracovával nádherné výhledy okolních hor. Ovšem hned se také objevil červík hlodající sebevědomí. Místní stoupání jsou krásná, ale dosti náročná.
V neděli ráno jsem vstal s Jirkou, ale nakonec jsem se spustil dolů na start až s Martinem. Věděl jsem, že tu bude mrtě lidí, ale vidět je takhle pohromadě to už má svou sílu. No 6:30 jsme slyšeli z amplionu startovní výstřel. Startem jsem projel okolo sedmé. Na Campolongo stoupal nepřetržitý had odhodlaných lidí. Věděl jsem, že začátek nebude u mě nic extra. Tak mě ani nepřekvapilo, že mi Martin ujel. Občerstvovací stanice fungovala skvěle. Ve sjezdu do Arabby jsem Martina sice předjel, ale stoupání na Pordoi nás rozdělilo a to definitivně. Toto stoupání jsem si fakt užíval, sklon okolo 6-7 % mi vyhovoval a já i dost borců předjížděl. Další věc, která mě dostala, byly sjezdy. Jistota brzdných účinků Ultegry mi dovolovala více riskovat a vychutnávat pocit v mnohdy až 10 km sjezdech.
Druhý výjezd na Campolongo, doplnění tekutin a stravy. Od holek jsem dostal informaci, že je Martin asi 15 minut přede mnou. Hodně jsem jedl a pil, tak jak mě radil Jirka, abych přečkal i nejtěžším stoupáním dne Passo Giau. Furt jsem si říkal: „Však ono to nějak půjde.“ Dole na začátku stoupání jsem byl na 2759. místě (což bylo mé nejlepší průběžné umístění). Ten kopec byl fakt asi to nejtěžší co jsem kdy jel. Po 200 metrech jsem tam měl 27 zoubků a po chvíli už jen 28ku. A ta tam zůstala takřka po celé stoupání, tedy necelých 10 km. No abych nenapínal, čas 1 hodina a 29 minut, průměrná rychlost 7,1 km/h a 3307. průběžné místo. Kolikrát jsem si říkal: zastavím a odfrknu si. Ale včas jsem se umravnil. Slíbil jsem si, že když to vyjedu, odměním se pauzou na občerstvovačce. A tak rychlostí spěšnější chůze, jsem se sunul vpřed. Nahoře jsem vylemtal snad čtyři kelímky coly, něco pofotil (už se tady asi neoctnu a těch pár míst mě líto nebylo). Sjezd z Passa Giau byl naprosto skvělý.
Poslední stoupání už nebylo tak hrozné, ale i tady jsem se zastavil vypít něco místní coly. Příjezd do Corvary a projetí cílem, bylo něco na co jen tak nezapomenu. Atmosféra na trati a zvlášť ta kolem ní, byla nepopsatelná. Povzbuzování na všelijaký způsob, spousty lidí, to se dá vidět snad jen na závodech, kde se o příčky nejvyšší perou jiná jména borců na dvou kolech. Už jen pro toto by stálo se tu objevit ještě jednou.
Závěrem? Závod to je neskutečný co do obtížnosti, ale i co do prostředí ve kterém se jede. Dolomity jsou nádherné a já si v duchu slíbil, že se v nich ještě objevím. V přípravě jsem si plánoval čas okolo 7 hodin. Ten jsem holt o 1 hodinu a 4 minuty navýšil (pro zajímavost dle Roxíka jsem asi 14 minut pauzíroval) ale hlavní co jsem chtěl a to užít si, se splnilo dosytnosti. Nakonec z toho bylo 3295. místo, 495 v kategorii a avg 17,1 km/h.
