S neomluvitelným zpožděním vkládám článeček popisující závod, který se pro mě stal vrcholem sezóny.
No, nakonec z toho nevylezl článeček, ale spíš paměti…
Dávám si tři cíle: 1) dojet do cíle
2) chci být nejrychlejší Čech
3) chci udržet svůj výsledný čas pod 6 hodin
Dva dny před odjezdem. Balení je plném proudu. Na kole měním kazetu. V Čechách dostatečný rozsah 11-25 vyměňuji za 11-28. U převodníků zůstávám u klasiky 53-39. Přezouvám zadní kolo za nové. Kontroluji brzdové špalky.
Ve čtvrtek ráno ještě lehce na kolo. Naložit Pellse a v 16:30 vyráží celá naše rodinka do neznáma. Cesta ubíhá v pohodě. Za Mnichovem házíme šlofíka. Německo, Rakousko i Itálii projíždíme bez zdržení.
Alta Badia - Navigace hlásí: „Sláva nazdar výletu…“ Ani se nestačím dívat napravo nalevo. Překrásné městečko. Všude tisíce lidí, moře aut. Jedu krokem a hledám místo pro našeho drobečka.
Vcházíme do budovy, kde je prezentace. Být tolik lidí u nás, asi by se umlátili. Zde vše probíhá v poklidu. Závodníci se řadí podle přiděleného startovního čísla k odpovídajícímu okénku.
„Buongiorno“ říká mladá slečna. Předávám dopis a pas. Kontrola totožnosti probíhá u každého. „Grazie“ a se souhlasným kývnutím mně vrací pas. Začíná hledat číslo s čipem. Pomocníci jí podávají velkou igelitku, do které ještě přihazují dres, vestu a DVD.
Na venkovním prostranství si prohlížíme stánky s cyklo zbožím. Italské „tretky“ (Pinarello, Sidi, Deda nebo Garmin) naše děti evidentně nezajímají. Nemilosrdně nás táhnou na místní dětské hřiště.
Passo Campolongo – Kolem páté přijíždíme na vrchol. Závod tudy projíždí 2x, takže bude strategicky výhodné. Nacházíme pěkné (a hlavně vodorovné) místo, kde budeme do neděle. Ještě stíhám sednout na kolo, sjet do Corvary, vše omrknout a vyjet zpátky do sedla.
Sobotní dopoledne tráví celá naše rodina na trase Passo Campolongo – Arabba a zpět. Směr tam je největší makačka pro tři a půlletého Vojtu, který to celé sjíždí bez naší pomoci. Zpáteční cestu si „užíváme“ všichni. Smekám před Luckou (7 let), která to celé vyjela sama.
Odpoledne přijíždí Dan s Luckou. Staví stan a pak jdeme na kolo. Martin hlásí příjezd v 19 hod,. (Pro neznalé přeložím: „Dříve jak ve 21 mě nečekejte.“ )
Chystám vše potřebné na ráno, rychtuji budíka na 4. hod. ranní a po deváté jdeme spát.
Den D - Že by se mně ráno chtělo z vyhřátého klobouku, to se říct nedá. Rychle snídaně, do sportovního, záchod a honem na start. Martin snad „žere“ nějaké prášky. Přijel bůh ví kdy a teď stojí nachystaný před karavanem a honí mě jak nadmutou kozu.
Kolem auta už projelo nespočet závodníků. Proto neotálíme a jedeme taky. Pozdě! Přijet hodinu před startem do Corvary znamená, připojit se k davu, který pomalu sjíždí ještě o vesničku níž. Zde v La Ville je velice sofistikovaně organizovaný start. Organizátoři plynule třídí jezdce podle barvy st. čísla a navádí do správného koridoru. V tento okamžik se mně Martin někde ztrácí.
….tak si tak přemýšlím, co přimělo mě.
Zkusit něco nového. Nenapodobitelného. Možná dokázat, že to dokážu.
Z reproduktorů k nám promlouvá Mario Cipollini… (Vůbec mu nerozumím, ale potěší to.)
Odbývá půl sedmá… 3.. 2.. 1.. start.
Kupodivu se pohnula i naše vlna, aby se vzápětí na 20 min zase zastavila. Vyjíždím na chodník a míjím stovky stojících kolegů. Zastavuje mě až obrovský kontejner. Sesedám. Opírám o něj kolo, vbíhám do dveří hotelu a mířím na WC. Znovu zrozený vycházím z hotelu a vidím, jak se to deset řad přede mnou začíná rozjíždět.(To se mně zas jednou něco povedlo.)
Tak jdeme na to! Kličkovat se prakticky nedá. Nejvolněji je u levé krajnice. Najíždím na čáru a šlapu jako o život. Tempo je spíše pomalejší, rozvážné. Vlastně ne, není rozvážné. Je rychlé tak, jak nám dovolí jezdci před námi a jim jezdci před nimi.
To mně nestačí! Díky taktice startu s „prázdnou nádrží“ (bez pití), nad kterou pár jezdců před startem kroutilo hlavou, se cítím podstatně rychlejší. Oni, ale nevědí, že po necelých 10km = na vrcholu prvního kopce na mě čeká celý realizační tým, se vším potřebným. A tak předjíždím a předjíždím.
Něco na sebe prozradím: Před startem jsem plánoval, pro rozptýlení v dlouhých kopcích, počítat, kolik lidí předjedu. Naivně jsem si myslel, že výsledné číslo doma přičtu ke svému pořadí a budu vědět svou startovní pozici. Ujel jsem pár metrů a je mně jasný, že to byla blbost. Ani jsem nezačal počítat. Jedu v háku za Peterem z Německa a válcujeme to po desítkách nebo spíš po stovkách! (Bude to znít nafoukaně, ale do tolika ani neumím počítat.)
Blížím se k vrcholu. Zvažuji, co z oblečení odhodím. I přes ranní chlad, jedu bez návleků na kolena. Jejich sundávání zdržuje a jízda v nich trochu energie ubírá. Přejíždím z levé strany na pravou. Zdálky mávám. Vidím, že je celý tým na nohou. Stahuji návleky na ruce. Zahazuji je, beru pití, potvrzuji, že je vše ok. Vojta s Luckou mají taky dresy V6 a fandí: „Tatínku do toho!“ jako pominutí.
Borec jedoucí vedle mě nechápavě kouká. S kamennou tváří mu říkám: „My fun klub.“
Dojíždím si Petera. Prvním sjezdem je 4 km dlouhé klesání do Arabby.
Právě ze sjezdů mám strach. Vůbec nevím, co od vyježděných Italů čekat. Ve Velu psali, že jezdí jako kamikadze a že jim ani dobrý sjezdař nestačí. Tak hlavně, aby mě někdo z nich nesestřelil.
Výše popsané se asi týká čela závodu.
Všichni kolem mě jedou na jistou a maximálně slušně. Po celý závod jsem nezaznamenal jediný incident a cítil jsem se velice bezpečně. Pells Seven, kterého pilotuji, mě umožňuje jet bezpečně a rychle současně.
Míjím jedno Pinarello Dogma, Colnago a top rychlíky z USA za druhým.
Dostávám se do úplné euforie. Závod si neskutečně užívám. Kochám se překrásnou krajinou.
Z Arabby (1601 m n/m) se stoupá průměrem 6,9 % na Passo Pordoi (2239 m). Po 9,2 km jste nahoře.
Spodní část jedu s Peterem. Předjíždíme nekonečného hada. S jídlem roste chuť. Cítím, že jestli si budu dávat stále stejné porce, tak budu brzo přežraný (rozuměj: zrušený). Proto si „vystupuji“ a Petera nechávám jet. Beru si jen menší porce.
Díky zvolnění mně tenhle kopeček vůbec nevadí. Začínám se prodírat jezdci s modrým číslem.
Pro představu: Když jsme tento kopec jeli nahoru karavanem, tak Vlaďka říkala: „Tohle jste taky jeli? To je nechutný. Mně se z těch serpentin a měnění směru pravá-levá-rovně-pravá-levá…, dělá úplně špatně.“ odpovídám: „Jo, jeli. To jsme teprve v půlce.“
Z Pordoje se slítne o 400 nadmořských metrů, aby se vzápětí zase vylítlo až na nejvyšší bod celé trasy – Passo Sella (2244 m). Toto se opakuje ještě jednou. Vrcholkem je tentokrát sedlo Passo Gardena (2121 m). Nádherné místo. Možná i proto zde číhá několik fotografů.
Startovní pole se už natáhlo, takže je všude dost místa. Prodírání se vpřed je čím dál těžší.
Na Gardeně jsou poprvé zaznamenány průběžné výsledky. Jsem na 383. místě celkově.
Sjezdem do Corvary (1530 m) uzavírám okruh kolem masívu Sella. Po tomto 9ti km sjezdu se posouvám na 365. místo. Tachometr ukazuje 55 km a část závodníků vysvobozuje cílová čára. My, co jsme přihlášení na 116ku nebo 138ku, jedeme dál.
Čeká nás podruhé 350 nadmoř. metrů a Passo Campolongo (1875 m). Cítím se stále plný síly. Těším se na rodinu a to mě žene nahoru. Ani nevím, že je tento 6,4 km dlouhý úsek měřený. I se zastávkou „v boxech“ ho jedu za 20 min a 19 sec průměrem skoro 19 km/h, což se rovná 194tému času celkově a třiapadesátému v kategorii. Posunuji se na 324. místo.
Beru si novou láhev a připravené toasty. Přidávají se ke mně Martin s Danem.
Ve sjezdu do Arabby na kluky nečekám. Od rána jsem si stihnul střihnout možná stovku serpentin, takže mé tempo může, „studeným“ klukům, připadat jako sebevražedné.
Dan mě dojíždí poměrně brzo. Pravděpodobně ho, ale tato stíhací jízda stála tolik sil, že se hned po předání jídla, které mně přivezl, otáčí a vrací „domů“.
Martin ve sjezdu ztrácí tolik, že mě dojíždí až po 22 km v nájezdu na nejobávanější kopeček - Passo Giau (2236 m).
Mám za sebou 87 km. Pořád celkem v pohodě. Naše pětičlenná skupina, ve které momentálně pracuji, projíždí nejnižším bodem Selva di Cadore (1314 m). Posouvám se 313. místo celkově.
Odbočujeme a začínáme stoupat. Máme před sebou porci 922 nadmořských metrů.
Prakticky okamžitě řadím nejlehčí kombinaci 39-28. (Doma několikrát s Pavlem diskutujeme, jestli 28 zubů nebude zbytečně moc.) Pavle, není to moc. Myslím na tebe a na dálku vzkazuji: Kdybych teď měl 30z., ani by mně nebyla hanba.
Ujel jsem sotva kilometr a začíná mně dost rychle „docházet“. Trápím se. Rychloměr ukazuje 7 až 9 km/h. Martin mě hecuje, povzbuzuje, nadává mně. Všechno marný. Předjíždí mě jeden borec za druhým.
Občersvovačky, která je na vrcholu tohoto 9,9km kopce, s průměrným stoupáním 9,3 % se dočkávám přesně po hodinové dřině. Až 1073tý 1073. čas znamená propad v pořadí o 116 míst na 429ku celkově.
V desetikilometrovém sjezdu sice pár lidí předjíždím, ale proti úvodu, je to jen paběrkování.
Podstatně „jezdivější“ je závěrečné Passo Falzarego (2117 m) a v těsné blízkosti Passo Valparola (2200 m). Délkou 11,5 km sice překonává všechny předchozí, ale sklon 5,9 % tolik nebolí.
Přesněji řečeno nebolelo by, kdybych už nebyl vyždímaný jako citron. Stehenní svalstvo pro mě pracuje už jen ze známosti. Energetické zásoby jsou skoro vyčerpány. Vůbec nevím, jak tento kopec vyjedu.
Příjemným, ale poměrně krátkým, rozptýlením je pro mě setkání s Michalem a Pavlem, kteří nelitovali cesty z Rovně do Itálie, aby mě povzbudili. Hold, jsou to opravdu skalní fanoušci! Děkuji moc, ale mohli jste vydržet šlapat déle než jen 1km.
Průběžně mě předjíždí menší skupinky. V jedné z nich mě zdraví nějaký Čech. Hlava (psychika) je na tom pořád dobře a snaží se pořád závodit. To je dobré znamení. Jestli chci splnit jeden ze svých cílů, tak teď musím zabrat! Nesmím ho nechat odjet! Zakusuji se do řidítek a držím se ze všech sil posledního ve skupině. Pomáhá mně to zapomenout na bolest nohou a zad.
Přestože mě mohlo předjet max. 30 borců, tak jsem na Falzaregu zaznamenán na 491. místě. Jede se totiž na skutečný čas (vysvětlím v závěru). Házím do sebe další energetickou tyčinku a těším se na závěrečných 20 kilometrů. Jsou totiž převážně z kopce. Opět nezadržitelně předjíždím.
Vjíždíme do La Villa, kde byl ráno start. Silnice se mírně zvedá a mé „motory“ opět vadnou.
Už jen 5 km do cíle. Sice pořád do mírného kopce, ale to musím vydržet! Formujeme se do skupinky. Celý úsek, který mně profilem připomíná Solnice – Skuhrov, neklesá ručička tachometru pod 30 km/h! Je to očistec. Že kluci začnou závodit až tři kiláky před páskou, tak to by mě nenapadlo.
Přijíždíme do Corvary, cílová rovinka a mám to za sebou. Cíl č. 1 – splněn.
Svou časomíru zastavuji na hodnotě 6:08:28. (= průměr 22,47 km/h), takže cíl č. 3 – nesplněn !
Díky dobrému sjezdu a aktivitě naší party, jsem v závěru předjel minimálně 30 lidí. Bohužel to časomíra viděla jinak. Jsem klasifikován na 503. místě celkově a 142. ve své kategorii.
Každému se spouští stopky až v okamžiku přejetí startovní čáry. Jedete tak s virtuálními soupeři. Čech, který mě zdravil a se kterým jsem přijel do cílové rovinky, protnul start o 10 min později a tím pádem je ve výsledkovce o cca 10 min přede mnou. Cíl č. 2 – nesplněn ! (jsem až druhý)
Na druhou stranu zaplať pán bůh, za tento systém měření. Ušetřil mně přesně dvaceti minut.
Jen pro zajímavost: Víte, co v měřítku tohoto závodu znamená 10 min? Jirku Tobrmana z Plzně posunul čas 5:58:46 (takový jsem si moooc přál), na 355. místo!!!
Škoda, že jsem se ho nestačil zeptat, kolik má najeto. 10 tis je evidentně málo! 15 by mělo stačit a s 20tkou by si to člověk už užíval.
Převaha Italů se projevila ve výsledkové listině. Prvních patnáct míst osadili Italové.
| 1. Maccanti Michele, 1979, Migliaro (FE) | 4:32.20 |
| 2. Kairelis Dainius, 1979, Breganze (VI) | 4:35.52 |
| 3. Beconcini Andrea, 1980, Fucecchio (FI) | 4:35.57 |
| 4. Cappe Matteo, 1977, Livorno (LI) | 4:42.51 |
| 5. Coccia Maurizio, 1975, Tivoli (RM) | 4:43.58 |
| 1. Lancioni Barbara, 1981, Filottrano (AN) | 5:09.29 |
| 2. van Den Brande Edith, 1982, B-Sleidinge | 5:15.02 |
| 3. Waaijer Leontien, 1979, USA-New York | 5:51.46 |
| 4. Fumarola Vincenza, 1967, Canossa (RE) | 5:53.02 |
| 5. Visser Judith, 1985, NL-Groningen | 5:58.57 |