Test. Kdo si chce sáhnout na dno svých sil, ať se zúčastní tohoto závodu.
Pro rok 2019 navíc pořadatelé připravili novinku trasu XXXL – 300 km, převýšení 6000 m.
Toto jsem zažil já v minulém roce.
Po zimní sezóně jsem se rozhodl, že se po několika letech zúčastním také nějakého pořádného cyklistického silničního závodu. Koukám na internet a hledám nejtěžší závod. Volba je jasná, pojedu Krušnoton dlouhou trasu 250 km. Po velice teplém létu, kdy se ranní teplota pohybovala většinou kolem 20°C, je ráno v den startu méně než 15°C. Navíc není vyloučené, že kolem poledne bude pršet. Tedy složitá volba, co na sebe. Na startu se řadím na konec 220-ti členného startovního pole. V kategorii 60+ nás je pouze 10. Plán mám jasný. Vzhledem k výkonnosti se zpočátku držet v nějaké skupině a šetřit síly do kopců a dojet v časovém limitu. Už při výjezdu z Teplic jedeme do kopce a tak to bude celý závod. Navíc i ta nejpomalejší skupina jede průměr kolem 30 km/hod. Sice se mně moc nechce, ale držím se ve skupině (zřejmě první chyba). Trať se mírně vlní až asi do 32. km, kde začíná první krátké ale prudké stoupání do obce Neznabohy. V následujícím klesání si připadám jako doma, krátce po sobě následují vesnice Luční, Velké a Malé Chvojno. Jede se z kopce a i ta poslední skupina se roztrhala a tak už jedu sám. Před 50. km je první velké stoupání z Jílového na Sněžník. Jede se mně dobře a tak několik cyklistů předjíždím. Na vrcholu je první občerstvovačka. Beru nějaké jídlo, pití mám ještě dost (málo jsem pil – druhá chyba). Po sjezdu následuje další stoupání na Nakléřovský průsmyk. Za průsmykem dojíždím skupinu třech borců a pokračujeme společně až do Krupky na 90. km. Zde se opět obracíme do hor a stoupáme na Komáří hůrku. Zde nás předjíždějí borci ze střední tratě. Kousek za vrcholem ve Fojtovicích cítím, že něco není ok. Do levé nohy dostávám křeč a musím ubrat na intenzitě šlapání. Na další občerstvovačku na Cínovci se jede mírnými houpáky téměř po rovině, přesto mě začínají předjíždět ti nebo ty, které jsem předjel já ve stoupání. Už se těším na Cínovec na pití a jídlo. Slezu z kola a snažím se křeč uvolnit, ale moc to nejde. Jedu tedy dál, následuje sjezd do Dubí, krásná silnice, ale bohužel se žene bouřka s přívaly vody. No tak to mně ještě chybělo, místo abych se svezl a odpočal, tak mrznu a musím být ve střehu. Nerad bych si tady ustlal. Pod kopcem přestává pršet a po relativní rovině přijíždím do vesnice s příznačným jménem HROB. Celkem to vystihuje moji situaci. Následující desetikilometrové stoupání naštěstí není tak prudké. Po silnici tečou potoky vody, propustky je nestačí pobrat, někde je i písek na silnici. Křeče mě však chytají už i do druhé nohy. Střídám větší a menší úsilí šlapání až musím nakonec zastavit a udělat pár uvolňovacích cviků. Beru hořčík. Trochu to pomohlo, ale stále musím jet na půl plynu. Jede se kolem přehrady Fláje k další občerstvovačce na 150. km. Pak následuje sjezd do Litvínova a pak poslední velké stoupání na Dlohou louku. To je celkem záludné. Po kilometru jsou cedule s průměrným stoupáním v následujícím úseku. Kupodivu se procenta stále zvyšují a kilometry prodlužují. Podle mého počítadla měřil poslední kilometr jeden a půl. Konečně mě křeče přešly, ale stále nemohu jet naplno. Znovu objíždíme Fláje a sjíždíme do Litvínova. Trasa vede z mírného kopce a tak si trochu spravuji náladu. Budu někde mezi posledními, ale už se blíží kolec. Vzpomínám, že v profilu jsou ještě nějaké malé kopečky. Tato moje představa však bere za své asi 30 km před cílem, kdy se mně zdá kopec po pravé straně povědomý. Ano je to Milešovka. Ve stoupání to raději šněruju ze strany na stranu, protože cítím opět lehké křeče. Naštěstí se cíl už blíží, pořadatelé již uklízejí reklamy a já mohu konečně slézt z kola. I přes problémy jsem tedy nakonec dojel. To se nepovedlo 3 borcům z mé kategorie, tak jsem byl nakonec 7 z 10 na startu. Celkově pak s časem 11:26 na 187. místě, když 24 startujících nedojelo.
