Po dvou letech konečně zase jedu do Trutnova. Tentokrát sám, všichni někde jezdí. Před pěti lety, na prvním ročníku jsem se tady potkal s Milošem, a od té doby je Miloš náš. To to letí.
Ráno vyrážím pro jistotu s dostatečným předstihem, nabuzen parádní jízdou v první skupině na Mamutovi v Přerově (dokud jsem nepíchnul), v Trutnově chci dojet v první skupině co nejdál, ideálně až pod Pomezky, což by byla parádní jízda přes 55 km. Na Pomezkách chci být v čase pod 2 hodiny, celkově pod 5 hodin. Hezky se to plánuje :-) V bojovné náladě mě udržuje hudba skupiny Tatabojs, proč si nazatančit i za volantem, Mardošův text skladby Šťastnější mě pak při závodě zněl v uších často („jsem stínem svojí květiny, jsem malou tečkou mezi jinými, a kdyby život měl smysl jasnější, i já bych byl trochu šťastnější“). Při vjezdu do Trutnova míjím areál Na bojišti, kde se konával legendární hudební festival, s nostalgií zamačkávám slzu, festival už asi nikdy nebude. První velká směrová tabule navádějící závodníky ke startu je přesně tam, kde má být, lidi okolo pana Slavíčka prostě závody organizovat umějí, když skočím v čase trochu dopředu, tolik pořadatelů a hlavně policejních aut a motorek jsem zatím na žádném jiném závodě neviděl. Kolo mám schválně v autě, takže zaparkuju v podzemní garáži asi 30 m od pultíku prezence. Kromě naprosto luxusní vzdálenosti k prezenci znamená podzemní garáž i to, že se mi, jako fanatickému milovníkovi čokolády, v autě nic narozehřeje a po dojezdu mám oblíbenou pochoutku připravenu. Na prezenci nafasuju bez fronty velkou obálku s číslem a čipem na vidlici, na obálce jsou vytištěny velmi precizní pokyny k závodu. Něco pojím, a hodinu před závodem vyrážím se projet, čeká mě asi 150 km a 2 600 m stoupání přes 4 krkonošské vrcholy, ale rozjet se aspoň 40 min. já fakt potřebuju. Vyrážím po směru závodu, chci vědět, kudy vyjedeme z města, hned narážím na kruhák a pak druhý, vozovka se tady zužuje na asi 3 m široký koridor ohraničený z obou stran vysokými obrubníky. Tak tady to bude maso ( první borec sice padá hned po startu na prvním kruháku pár metrů za mnou, ale jinak dobrý). Je jasný, že abych byl v první skupině, potřebuju vystartovat hodně zepředu. Do startovacího koridoru se proto řadím asi 20 min. před startem, stejně jsem ale dost vzadu. Spousta borců tam potom ještě leze do prvních řad přes plůtky. A pak přijde šok, aspoň pro mě teda ohromný, hlasatel oznamuje, že závodit bude Maja Wloszczowska a zve ji do první řady, kde ji hned zpovídá Česká televize (která chystá krátký záznam závodu). Bože, Maja je tady, to vědět, stojím pod obloukem už od večera, abych mohl být na startu vedle ní. Zmínil jsem se o ní při různých příležitostech tady už několikrát, tak asi každý pochopil, že je to moje oblíbená závodnice, inu, jsem jen obyčejný chlap, takže když potkám pohlednou bikerku, majitelku duhového dresu mistryně světa a dvou stříbrných medailí z olympiády k tomu, hned ztrácím hlavu. Další skok v čase, Maja jela trať 98 km, předjelo ji jen 11 chlapů, dojela v čase 2:38:44 o 3:52 za vítězným P. Bittnerem z Mapei Kaňkovský a těch 98 km z Trutnova přes Polsko na Pomezní boudy a zpět do Trutnova jela průměrem 37 km/h. Pánové, kdo z vás to má :-)
A zpátky na start, dost se těším, mám velkou chuť si zazávodit. Startuje se za pořadatelským autem, ostrý start až na konci Trutnova, stejně se ale vyrazí docela svižně, chci být co nejvíc vepředu, ale stejný nápad má asi 200 dalších borců. Když to srovnám s Přerovem, tak dostat se tam po 12 km na cca 30. figuru bylo dost jednoduché, tady ať dělám co dělám, před sebou mám pořád minimálně 80 lidí a prostor k posunu tam nenechává prakticky nikdo. Navíc se jede vcelku rychle, takže jak se silnice začne zvedat, je to z mé strany spíš o tom moc pozic neztratit a pak se zase trochu posunout dopředu. Splnit si sen o závodění v první skupině až pod Pomezky vyžadovalo vydržet tempo nejrychlejších za Zlatou Olešnici, kde končilo první stoupání. Bohužel stopku z první skupiny mi vystavil pád, naštěstí ne můj, ale pár lidí lehlo přede mnou na mé straně silnice v jednom z posledních úseků, kde se stoupalo, úplně jsem musel zastavit, čelo pokračovalo svojí rychlostí dál, dojet to pro mě bylo nemožné. Těžko říct, jestli bych tam vydržel, ale podle fotek pod Pomezky přijel fakt velký balík, takže lidí se tam udrželo docela dost. Dál vedla trasa po Polsku většinou po rovině, a já když se zabuduju do skupiny, tak mi rychlosti přes 40 km/h zas tak úplně nevadí. Přes Polsko jsem pak přejel v docela velké skupině, která stejně většinou jela okolo čtyřicítky. A kdyby se tomu borcovi, co se ostatní snažil naučit jet kolotoč, to podařilo, tak bychom byli asi i rychlejší. No ale i takhle jsem v místě, kde se to na polské straně začalo zvedat, měl průměr skoro 37 km/h. Menší odbočka, v Polsku se cyklistice fandí, je nádherné projíždět místními městečky a vesnicemi, kde lidi stojí na chodnících a hlasitě fandí.
Když začalo vlastní stoupání na Pomezky, přišla bohužel menší krize, vystoupil jsem si mezi prvními. Ale i tak na vršku (tj. 61 km) jsem měl průměr 31,3 km/h v čase 1:57, takže cíl dojet tam pod 2 hodiny splněn. Za cenu zanedbání jídla a pití jsem ve sjezdu sjel konec té mé původní skupiny, fajn, na cestě do Pece jsme dojeli ještě další partu, takže to vypadalo slušně. Před Pecí jedu špici, když odstřídám, vidím, že za mnou už jsou v kontaktu jen dva lidi, zbytek už po metrech ztrácí. Zpomalíme, sjede se to, v půlce Pece ale zas mám dobré nohy a tak si říkám, že to chlapcům před tou 30% stěnou (většina z nás to místo zná z ČP MTB – zaváděcí kolo) trochu osladím a jedu si na čele skupiny svoje. Ale asi jsem neměl být škodolibý, už na začátku té stěny cítím, že to nechce jet a hlavně, v ten moment přijela čtyřkolka České televize a kameraman fofrem namířil kameru přímo na nás, no to bude ostuda, silou vůle stylem cik-cak dokážu dojet k té kameře, a půl metru za ní z kola únavou spadnout. Snad už to netočil, trochu přeháním, normálně jsem slezl, ale ten svůj výraz v detailu kamery fakt vidět nechci, snad to vystřihnou (ale masochisticky musím přiznat, že přímo na tu kameru jsem to namířil schválně chtíc ukázat světu náš krásný dres, a taky tak trochu být v televizi). Při nasedání na kolo se mi nedaří nacvaknout, tu nohu tam tak všelijak rvu, ono vůbec se v tomhle krpálu rozjet je dost složité. Dál cesta pokračuje asi 2 km na Pražské boudy (1 100 m n.m.), turisté vědí, že tady se i pěšky chodí dost pomalu, sklon úzké cesty, vedoucí rovně, bez zatáček nahoru, je opravdu velký, když procento na displeji klesne pod 15, říkám si, teď si odpočinu. Tohle u nás v Polabí nenatrénuješ. A pak přišel ten průšvih (v ten moment jsem tak úplně spisovný nebyl), do té nohy, co jsem nemohl chvíli před nacvaknout, mě vzala křeč, ale opravdu taková, že ani jít pěšky nešlo, dobu jsem tam jen stál a snažil se netvářit jako že za chvíli umřu. Pak mě to za chvíli postihlo ještě jednou. Kolem za tu dobu projelo takových aspoň 30-40 lidí, podle času na Pomezkách a Na Pražské jsem tam nechal min. 3-4 minuty. Na Pražkou boudu pak vyjedu hodně opatrně, další nucenou zastávku nechci riskovat. Protože jsem mezitím vypil skoro všechnu vodu, zastavuju na občerstvovačce. Samozřejmě ve chvíli, kdy tam je přede mnou asi 10 lidí. Další pauzička, ale po sjezdu hned následuje další stoupání na Strážné, to bez vody nemůžu riskovat. Jsem dost rozhozený z toho kolik jsem ztratil, mám strach, že jedu hodně vzadu, nemůžu se pořádně rozjet ani na začátku klesání, kde je hodně ošklivá cesta, která moc neklesá. Pak se nějak zkonsoliduju, předjedu pomalejší skupinu, a asi v polovině sjezdu dojíždím dva borce, kteří se nenechají zahanbit a jeden z nich si hned bere první flek zpátky a předvádí, že z kopce dolů se přece jen nebojí. Fajn, dole jsme najednou docela rychle. Pod kopcem se jen zahne doprava a začíná hned stoupání na Strážné, před sebou uvidíme nějakou skupinu, dojedeme je, pokračujeme a uvidíme další partu, kde už poznávám nějaké dresy lidí, co mě minuli stojícího v křeči. Trochu se mi zlepšila nálada, ale pořád jsem přesvědčen, že bych měl být o kousek víc vepředu, takže si nenechám vzít ten pocit, že jsem aspoň trochu zpátky a dojetí té party beru nakonec na sebe a mířím hned na čelo spojené skupiny. O tempo jsme se pak starali asi čtyři, a zrovna když jsem jel třetí nebo čtvrtý, tak jeden borec zvýšil tempo a poodjel. Nikdo po něm nešel, já byl trochu vzadu, na vršek min. 3 km, říkal jsem si, že ho dojedeme. Chvíli se vzdaloval, pak se ten rozdíl ustálil asi na 100 m, ale držel ho. A pak se stoupání trochu přitvrdilo, měl jsem pocit, že ostatním to v ten moment moc nechutná, postavil jsem se, roztančil v pedálech jak Alberto (Contador) a během pár chvilek toho chlapa dojel. To vám byl skvělý pocit. Za mnou se chytil ještě jeden borec takže jsem si říkal, dobrý, na vršek to udržíme, ve sjezdu náskok navýšíme a v posledním stoupání na Hoffmanovy boudy už stejně každý pojede za svoje, tam se ukáže. Chyba lávky, skupina nás pod vrškem dojela, pak ještě někdo navrhl zastavit na občerstvení, všeobecně se odsouhlasilo, což jsem já chápal jako že všichni zastavíme, a pak všichni spolu odjedeme. Bohužel tak jsem to pochopil jako jediný, takže z občerstvovačky jsem odjížděl skoro poslední s takovou ztrátou, že jsem před sebou prakticky nikoho neviděl, a skupinu jsem dojel až v takové spojovačce pod kopcem. Takové krátké spojovací intermezzo jsme tedy projeli skupinově a začalo poslední stoupání na Hoffmanovy boudy (tj. prakticky vršek Jánských Lázní). A protože jsem pořád měl pocit, že bych měl jet o něco víc vepředu, kontroloval jsem čelo a chystal se případně s někým odjet. Fajn, akorát že v okamžiku, kdy dva lidi začali odjíždět a já s dalšíma dvěma jel za nima, se zase ozvala křeč, tentokrát ne tam intenzivní, jen jsem musel zpomalit, ale i tak jsem ze skupiny vypadl a pak, jak se ten kopec utahoval, jsem to nedojel. Rychle sám pořád ještě jezdit neumím, potřebuju někoho, kdo to tempo nastaví. Ale třeba se to naučím, jsem pořád mladej kluk :-) Takže zase pocit zmaru a deprese. No, a pak těsně před vrškem stoupání mě dojeli dva borci, ale ti fakt jeli. To se tak někdy stává, že když to člověk nečeká, zezadu přijede někdo rychlý. Tak se chytnu, vyšvihnu zbytek kopce s nima, a valíme dolů. Ten sjezd je fakt dobrej, široký zatáčky, pěkný asfalt akorát nesmíš dojet osobní auto, které jede pomaleji než ty. To bych v životě nevěřil, že mě v závodě zpomalí osobák, ještě ke všemu dobře a draze vyhlížející. Řidič či řidička nedbal(a) na naši gestikulaci, neuhnul(a), nezrychlil(a), po chvíli jsme to auto poněkud riskantně předjeli (tímto se omlouvám tomu protijedoucímu), tohle děti fakt nedělejte. No nic, jsme dole a valíme ze Svobody na Trutnov. Během chvilky sebereme jednoho borce, takže časovka družstev, to mám natrénované. Za chvíli jsem si s úsměvem vzpomněl na čtvrteční trénink, na kterém Kouč opravdu důrazně vysvětloval Patrikovi, že když na něj vyjde první figura, tak se nezrychluje. Ten nejrychlejší chlap z naší čtyřky, ve stálé rychlosti něco přes 40 km/h, moc jsem to nestíhal sledovat, několikrát najel na čelo tak, že se postavil, předvedl regulérní asi tak desetivteřinový nástup, a pak v tom tempu pokračoval už vsedě. Tomu jenom zůstat v háku byla docela makačka, jediný štěstí, že jsem jel hned za ním. Díky tomuto tempu jsme se sice Trutnovu přibližovali docela rychle, ale taky moje síly ubývaly docela rychle. A taky se ukázalo, že mi z paměti vypadl kus trati, takže když jsem si říkal, že se kousnu a vydržím to tempo aspoň na kraj Trutnova, se z té přímé silnice na Trutnov odbočilo, a pohled na počítač jasně říkal, že to bude ještě minimálně 15 km. Jenže, jak jsme odbočili, tak jsme před sebou uviděli tu skupinu, kterou jsem vyloženě nedobrovolně opustil ve stoupání na Hoffmanky, a podruhé bych ji před sebou nechal jen kdybych umřel. To jak jsme se k nim blížili mi vlilo nových sil do žil a jedem! Takže po jejich dojetí jsme to v poměrně početné skupině valili na Trutnov a jak jsme se přibližovali, začal se lámat chleba. Tempo bylo vysoké, držel jsem se okolo šestého místa ve skupině, jako první šťastlivec, po kterém už se nechtělo, aby střídal. To by mě fakt asi zabilo. Těsně před Trutnovem byly dva takové brdky, a tady už byli asi všichni na limitu. První jsem přejel ještě vcelku v kontaktu s tou první asi pětkou, a zbytek skupiny se pak do kontaktu ještě dostal, na druhém, už kousek před kruhákem na kraji města, už mi to odjíždělo. Kde se ve mně vzala ta odvaha se postavit a na pokraji sil to docvaknout, moc nechápu. Každopádně, když jsem se za kruhákem ohlédl, byla tam díra veliká. Na spurt jsem se v téhle chvíli fakt necítil, takže jsem borce nechal jet, ti za mnou by museli jet na motorce, aby mě dojeli, takže jenom pohlídat bezpečný dojezd (před cílem je docela prudký sjezd a pár pravoúhlých zatáček) a jsem v cíli v čase 4:58, takže úkol splněn, jako 155. ze 312 klasifikovaných mužů s průměrem přes 30 km/h. A mám jasno, jak to pojedu příští rok – prostě příští rok budu lepší.
Fotoreportáž o tom, jak se v Krkonoších opravdu závodilo, najdete na:
http://www.roadcycling.cz/clanek/ziva-fotoreportaz-z-krakonosova-cyklomaratonu
Pokud to někdo dočetl až sem, tak se taky asi dost nadřel. Každopádně zkuste sem tam něco napsat, rád si to přečtu
