Zpět na články5. 1. 08Jaký je Salzkammergut Trophy?
Úplně náhodně jsem při brouzdání po netu narazil na článek, který napsal jeden z účastníků rakouského maratonu.
Protože se na tento závod řada z vás připravuje a protože se každá informace hodí, tak vám ho "v původním znění" přináším.
Salzkammergut Trophy 2006
July 18, 2006
Pár desítek kilometrů od rakouského Salzburku lež mezi aplskými vrcholky a kousek od Dachsteinu městečko Bad Geisern, ve kterém se konal jeden z nejslavnějších evropských MTB maratonů. Má tři verze: 50, 100 (3400 m převýšení) a 200 km (7000 m převýšení). A jelo nás tam z KV kraje mnoho, jako ze všech krajů ČR - český závod, ozývalo se.
Kdo kdy chodil po italských či rakouských alpách, může si představit, jak vypadala velká většina tratě: pískové, šotolinové dálnice nahoru a dolů v lehkém, středním i extrémně těžkém sklonu. V menšině byly single traily neboli úzké lesní cesty vedené velmi obtížnýn terénem, zde plným malých i velikých kamenů a kořenů. Osobně bych trať shrnul takto: sice jsi jednou nahoře a jednou dole, ale většinou někde mezi. A nekonečná stoupání skutečně vedla některé účastníky k šílentví.
Tento závod podle mého názoru není pro sváteční jezdce (a že jich kolem cest leželo mnógo). Šotolinové cesty nebylo pořád hezké šotolinové, ale měly i kamenité úseky, do kterých pařilo naštvané slunce a svádělo jezdce ke skoku do potůčku, který si to valil tůněmi a přes kameny podél cesty. Představte si asfaltku (s asflatem lepším než na nejlepší české dálnici), na které se vám zvedá přední kolo. Nikde v ČR taková není. A takové tam byly. Šotolinky se díky sklonu musely chodit. Přejet sjezdovku napříč také není nejlehčí, zvlášť když se to jede ne po trávě, ale po hlíně, písku, kamenech. Zadek mi drhnul o zadní kolo a ráfky od brzdových špalíků měly obrovskou teplotu (že se na ně nedá sáhnout).
Výhoda těch dlouhých kopců je, že člověk stihne promyslet spoustu věcí.
Taťka, který trénuje docela dost, řekl, že běžecký maraton pro něj byl mnohem lehčí.
Myslím, že občerstvovačky byly o kousek horší než v Čechách. Málo lidí, pomalá obsluha (pokud jedete na čas, naštve to). Iontový nápoj byl na můj vkus příliš naředěný. Překvapilo mě, kolik jsem toho vypil. Nejméně tři litry.
Češi jsou v tomto hrozní - stojí u trati, koukají, ale nezafandí. To Rakušáci se předvedli jako božští fandové. Hnali nás nahoru, prvního i posledního. Na startovních číslech jsme měli napsaná jména, a tak na nás řvali jménem.
No a závod… už napadesátém jsem byl plný sil na stém místě absolutně a předjížděl jsem. Pak přišel první defekt o trn. Druhý byl neznámo proč, ale asi o dírky v ráfku, které jsou normálně kryty páskou, ale u mě jen elektrikářskou páskou, která se v tom horku začala děravit. Při foukání nové duše ulétla horní část ventilku, at ak jsem už musel lepit. Další defekt přišel o 200m dál, a to už jsem hodil kolem o zem. Zase lepení. Navíc se objevila 3 cm díra v plášti u patky. Opraveno a po 4 km defekt. Končím závod. Tomáš Makoň píchnul 2x.
Honzovi Jiříčkovi bylo od rána blbě, a taky podle toho jel, ale dojel to.
Lukáš dojel, vypadal jako polomrtvý, ale to se jen tak tvářil, je to borec.
A tak dál, jdu spát.
