Zpět na články22. 7. 10Jak jsem jel 24hod Le Mans
Dres našeho cykla se objevil na prestižním vytrvalostním závodě 24hod Le Mans.
Kdo by, ale čekal, cyklistický závod, tak ten by se přepočítal.
Vkládám článek, který exklusivně pro náš web, napsal sám Štěpán Kučera, kterému jsme stavěli "tréninkovou" silničku.
Jen dodám: V6ka BLAHOPŘEJE!!! To, ale předbíhám...
24 hodin Le Mans in-line 2010 (26.-27.6.2010)
Asi bych měl nejdřív vysvětlit co je to vlastně za závod. Je to jeden ze dvou nejprestižnějších vytrvaleckých inline závodů na světě, ten druhý se jezdí koncem srpna v kanadském Montrealu. Tyhle závody by se daly s trochou nadsázky přirovnat k cyklistickým ultramaratonům, i když to jsou „jen“ 24hodinovky, každopádně to je nejvíc co se momentálně na inlajnech jezdí. Závodu se lze zúčastnit v jednotlivých kategoriích – 10členná družstva, 5členná družstva, dvojice a jednotlivci. Já jsem se letos zúčastnil tohoto závodu podruhé v kategorii jednotlivců.
Jak to vlastně všechno začalo? Zcela nenápadně, naprosto nevinnou otázkou, která se mi před pár lety jednoho dne objevila v hlavě při projížďce po stezce pod Kuňku – kolik se na tom asi dá ujet? A už jsem v tom jel...nejdřív 100 km, pak 333 km na oslavu mých 33. narozenin a pak už Le Mans 2009, 5. místo v jednotlivcích a nejlepší český výkon – 485 km. A samozřejmě taky úžasné zážitky a odhodlání to letos posunout ještě někam dál. Po zhodnocení přípravy na Le Mans 2009 mi bylo jasné že musím přitlačit hlavně ve dvou aspektech, musím najezdit víc kilometrů v zimě na běžkách a musím najezdit o hodně víc kilometrů na bruslích do kopců. Okruh Le Mans je totiž poměrně členitý s jedním dosti výrazným stoupáním (pro inlajnisty, žádná cyklistická stojka to rozhodně není) a s trochou nadsázky se dá říct že to celé je o tom co nejvíckrát vyjet tenhle kopec. Suma sumárum jsem letos na Le Mans odjížděl s 1500 km na běžkách, 4000km na silničce a 3500 km na inlajnech, z toho asi 400 km čisté kopce. Oproti minulému roku jsem cítil o hodně silnější nohy a celkově mi to víc jezdilo. Další zkušenost z roku 2009 mi velela abych co nejoptimálněji naplánoval pauzy na jídlo a regeneraci, musely být tak akorát, ne moc dlouhé, protože vyhrává ten, kdo toho najezdí co nejvíc. Nakonec mi vyšlo, že nejoptimálnější bude odpočívat každou 3. hodinu 10 min a každou 6. hodinu 20 min, celkem 1:40 hodiny. Jojo na papír se to plánuje skvěle.
Samozřejmě nesmím zapomenout na podpůrný tým, alfu a omegu každého vytrvaleckého závodu, k osvědčené dvojici z minulého roku ve složení má přítelkyně Janinka – jídlo, pití, převlíkání a psychická podpora a můj táta – masáže, mezičasy, sledování soupeřů a taktika závodu, jsem ještě letos přibral řidiče, fotografa a kameramana v jedné osobě, mého bratra Lukáše.
Náležitě fyzicky i psychicky vybaven jsem se, s odhodláním dostat se na bednu, postavil v sobotu 26.6. v 16:00 na start. Pálící slunce, a roztavený asfalt pod kolečky velely jednoznačně dodržovat pitný režim a co nejvíce šetřit síly a jezdit ve vláčku (obdoba cyklistického háku). To druhé se mi dařilo náramně, to první už hůř a tak bohužel už po šesti hodinách přišly žaludeční potíže, hlad, celková slabost a zároveň jsem do sebe nemohl nic dostat, prostě prekérní situace. Soupeři na mě vesele začínali najíždět kola a já se propadal startovním polem čím dál níž. Kolem 23:00 jsem musel neplánovaně „dolů“ protože už to dál prostě nešlo. Naštěstí Janina zaúřadovala jako vždy a s každým soustem jejího nudlového vývaru jsem cítil jak se rovnám a začínám mít opět chuť do závodu. Bylo na čase, průběžné 10. místo v jednotlivcích a přede mnou oba dva zbývající češi-jednotlivci, vyhlídky nic moc, nezbývalo než opravdu začit jezdit a hlavně jíst. Nohy naštěstí fakt jely a já byl v tu chvíli rád, že se jede 24 hodin a že mám ještě šanci na reparát, koneckonců opravdu závodit se začíná až v neděli. Kolem páté hodiny ráno mi došlo, že jestli chci zajet nějaký výsledek tak si už nemůžu dovolit žádnou pauzu a rozhodl jsem se jet o všechno, buďto to vydržím nebo ne. Shodou okolností se v tu chvíli závod opravdu rozjel, druhý závodník se snažil smazat ztrátu na prvního a z pohodových 25km/h bylo rázem 30km/h a aby toho nebylo málo, vyšlo slunce a teplota opět začala stoupat. Někdy v tu chvíli mě napadlo, že jestli se udržím v tomhle fofru tak by to mohlo dobře dopadnout. Povedlo se, s uspokojením jsem pozoroval jak se naše skupinka stále zmenšuje a já se propracovávám dopředu. Asi po dvou hodinách jsme konečně zpomalili a po chvíli se náš vláček roztrhal a zbývající čtvrtinu závodu už jel víceméně každý sám na sebe. Možná lepší, vzhledem k únavě a častým pádům hlavně při sjezdech bylo výhodnější jet svoji stopu a o nikoho neškobrtat. Byl jsem v tu chvíli na 3. místě s náskokem 5 minut na čtvrtého, takhle nám to vydrželo snad 2 hodiny, docela slušná bitva kdo z koho, člověk si nedovolil ani zajet do kačírku na malou, aby neztratil drahocenné vteřiny. Kolem 14:00 hod bylo konečně z 5 minut dvě kola náskoku a ještě k tomu týpek přede mnou vzdal a tak jsem si pohodově dobruslil pro celkové 2. místo v jednotlivcích v novém českém rekordu 544 kilometrů.
Dojmy na závěr? Závod je náramně spravedlivý, 24 hodin naprosto eliminuje prvek štěstí a co člověk najezdí v tréningu, to tady 100% uplatní Vyplatí se jet opravdu od začátku až do konce, neboť jak říká Rocky : “Nikdy není konec dokud není konec.“
P.S.: Před pár dny na jednom regeneračním švihu mě najednou napadlo: „Kolik by se na tom kole asi dalo ujet?“
