V sobotu 23.9.2017 jsem se probudil asi v osm hodin v hotelu Amos, který je dvě stě kilometrů od domova a necelých dvacet kilometrů od místa, kde jsem měl v jednu hodinu odstartovat v závodě Kolo pro život "Oderská Mlýnice”. Podíval jsem se z okna a zjistil, že se mi asi nepojede moc dobře, jelikož venku pršelo a podle předpovědi ani přestat nemělo. Počasí mě trochu zaskočilo, ale řekl jsem si, že to zvládnu a nevzdám to. Když jsme s rodiči dorazili na místo závodu, splnil jsem pokyny trenéra a řádně se připravil na zničující výkon. Měl jsem sílu trhat asfalt a cítil se skvěle.
“BUM!” zazněl výstřel. Stojím v prvním koridoru, takže se rozjíždím s prvními z dvou set závodníků,kteří se nebáli trochu umazat. Ihned po startu nás čekal prudký výjezd po asfaltu. Ve vyhlášené Mlýnici jsme nastoupali okolo tři sta padesáti výškových metrů, ale o tom jsem věděl. O pár kilometrů později jsme najeli do terénu, který byl na celém zbytku cesty a tam to teprve začalo.
Z cesty, která měla být široká asi tři metry byla cesta široká asi deset metrů a rozrytá od tisícovky závodníků z dlouhé trasy, kteří tu projeli před námi. Stačilo půl minuty a brýle jsem si musel schovat do kapsy, protože jsem na sobě neměl jedinou čistou, natož suchou část oblečení, kterou bych z nich setřel bahno. Do očí mě po celý zbytek cesty létalo bahno, které strašně štípalo. Kolo mi klouzalo zleva doprava. Byl jsem rád, že ještě jedu, ale ostatním to jelo ještě pomaleji. Přehazovačka přestávala fungovat. V brzdách mi skřípalo bahno a protestovali, že brzdit nebudou. “Kam jsem se to sakra vydal??” zakřičel jsem. Ostatní okolo měli stejnou otázku. Celý zbytek cesty jsem jel tak, že jsem neřešil kaluže bahna, necítil jsem zmrzlé ruce ani nohy a už jsem se těšil, až uvidím na hodinkách třicet tři ujetých kilometrů, kde měl být cíl.
Když jsem vjížděl do cílové rovinky, překvapil mě ten tankodrom co tam byl. V kolejích bahna a špinavé vody, hlubokých asi třicet centimetrů, jsem začal sprintovat do cíle. Hlasatel si mě všiml a ihned hlásil: “Á, co to? Tady jede někdo jako traktor! Vypadá to na Filipa Platenku z týmu Bike Freaks Holice!”. V cílové rovince se mi povedlo předjet ještě tři závodníky, kteří to táhli z posledního.
Přiběhli za mnou nadšení rodiče a oznámili mi, že jsem dojel na 29. místě z dvou set šílenců, kteří se vydali v deseti stupních do bahna a deště. Opravdu jsem nečekal, jak mě může počasí překvapit a několikanásobně ztížit tak jednoduchý závod. Tipuji, že to byl pro mne na hodně dlouhou dobu nejtěžší závod, co jsem jel.